Zde může být vaše reklama.

GLOSA Jezevec mezi přáteli

Jezevec mezi přáteli

foto: Tbnd.photography

31. 08. 2023 - 15:12

Ačkoli si o sobě myslím, že jsem docela společenský typ, přesto většinou dávám přednost samotě. Té hlučné, jak o ní psal Bohumil Hrabal, samotě mezi lidmi, kdy v zaplněném lokálu sedíte sami u stolu a jste tam jen sami pro sebe, o něčem si přemýšlíte nebo něco píšete či jen tak zevlujete, ale nechcete s nikým mluvit a když zvednete hlavu od stolu, vidíte, že tam nejste sami.

Takovou samotu mám rád a není mi často moc pochuti, když ke mně někdo třeba přistoupí a zeptá se, jestli mám u stolu volné místo. A protože se mi nechce lhát, řeknu, že mám a už vím, že se za chvíli sbalím, zaplatím a vyjdu ven, protože se mi prostě nechce sdílet společný stůl s někým, koho neznám. A jsou chvíle, kdy by se mi nechtělo stejný stůl sdílet ani s nikým, koho znám velmi dobře a kdo je mi i sympatický. Prostě potřebuju několikrát za den být jen sám se sebou.

Ale v sobotu se mi stalo, že jsem po rodinné oslavě rozvážel některé z pětadvaceti příbuzných, rozvážel jsem je domů do tří různých světových stran a když jsem se vracel z posledního rozvozu, míjel jsem zrovna plac zhruba v místech, kde je blues bar Garch, ten Garch, kam jsem si chodíval začátkem devadesátek jako středoškolský učitel každý pátek sednout s kamarády a postěžovat si na to, že k sobě nemůžu nikoho najít, až se jednou stalo, že zrovna v tom Garchu jsem se potkal se svou budoucí ženou. A jak tak po tom rodinném rozvozu míjím to místo kolem Garchu, vidím srocení lidí, žádný velký dav, ale lidí dost, dost na to, aby upoutali mou pozornost. A to nejen tím, že zády ke mně, tedy k silnici, hrála jakási kapela, ale především tím, že z těch lidí, co kolem posedávali a něco pili a taky trochu jedli a hlavně si povídali, byla až do toho auta cítit atmosféra radosti. Vím, zní to banálně, ale já v tu chvíli zatoužil zastavit, vylézt ven a vplést se mezi ty lidi. Nejraději bych zůstal nepovšimnut, stačilo by mi někde jen tak postávat a pozorovat to dění kolem. A v tu chvíli jsem zahlédl několik mých známých a vzpomněl jsem si, jak jeden z kamarádů dlouho dopředu o tomto sobotním odpoledni mluvil, jak sháněl nejrůznějších potřebné propriety a různá povolení, jak domlouval dobrovolníky, kteří by pomohli se stoly a židlemi a uvědomil jsem si, že mě vlastně i zval, ale to jsem věděl, že nebudu moct kvůli té rodinné oslavě přijít. A přes toho kamaráda jsem si znovu uvědomil, kolik známých v této čtvrti bydlí a kolik z nich bych nakonec i rád potkal, kdybych mohl zastavit a vystoupit z toho auta.

A přes tuto čtvrť jsem si uvědomil i to, kolik dalších mých vrstevníků i známých a kamarádů třeba o generaci mladších bydlí v dalších čtvrtích tohoto města, že každá čtvrť sama o sobě v sobě ukrývá spoustu známých lidí, o kterých ani nevím, že tam bydlí, ale zjistím to vždy, když jsem někým z nich pozván. A tak tato komunitní odpoledne tvoří čas od času záchrannou síť pro každého, kdo nejenže nechce být sám, ale kdo třeba není sám, jen se chce prostě setkat s druhými. A při tomto pomyšlení se já často sám před sebou začnu stydět, že jsem takový jezevec a říkám si, že příště to už bude jinak.

V Muzeu umění, kde pracuju, začínáme čas od času pracovní týden společnou snídaní. Každý si něco přinese, co má rád a přinese toho trochu víc, aby mohl nabídnout několika dalším kolegům. A tak je pondělí jednou za měsíc či za dva mnohem lepší než ta pondělí zbylá. Jestli jste dočetli až sem a pokud si to v práci můžete dovolit (nezabere to moc času, a přitom je to nesmírně příjemný začátek dne) doporučuju s tím neprodleně začít. Ne často. Občas. Aby to nezevšednělo. Ale když takové pondělí potom přijde, není většího blaha.

David Hrbek, lektor Muzea umění Olomouc

Další články