Postava k podpírání přejímá inspiraci z díla Franze Kafky

Středometrážní snímek Postava k podpírání je prvním filmem Pavla Juráčka, méně známého, avšak nenapodobitelného představitele Nové vlny. Od počátku své tvorby Juráček rafinovaně odráží poměry v soudobém Československu a od počátku za tímto účelem hojně přejímá inspiraci z díla Franze Kafky.

Postavou k podpírání, avizovanou v názvu filmu, je socha Atlanta, která se objeví v úvodním záběru, ale i hlavní hrdina – bezejmenný muž, který se hned nato příznačně vydělí z pohřebního průvodu. Jeho břemenem však není nebeská klenba, nýbrž pomyslná tíha absurdních úředních peripetií, kterými musí projít. Z rozmaru si totiž jednoho dne v podivném zařízení s názvem Půjčovna koček pronajme domácího mazlíčka. Když se na druhý den snaží kočku vrátit, zjistí, že půjčovna zmizela. Z obavy před narůstající pokutou se obrátí na příslušné úřady, a tím začíná jeho byrokratická odysea. Úředníci si jej přehazují jako horký brambor a on se postupně ztrácí v labyrintu chodeb, kanceláří a čekáren, kde se stává svědkem čím dál bizarnějších výjevů. Čím víc se snaží svou pohledávku vyřešit, tím víc naráží na bariéru neochoty a neschopnosti dorozumění. Klíčem k řešení jeho problému se zdá být tajemná postava Josefa Kiliána (coby zjevné narážky na kafkovskou postavu Josefa K.), na kterého jej všichni odkazují, který však nikde není k zastižení.
Postava k podpírání je při vší absurditě a grotesknosti věrohodným obrazem padesátých let, nejkrušnějšího období v dějinách komunistického Československa. Nabízí však i řadu mnohoznačných metafor, otevřených k různorodým výkladům. Navzdory virtuozitě však zůstává jen předkrmem k Juráčkovu největšímu filmu, monumentální alegorii Případ pro začínajícího kata.