Zde může být vaše reklama.

Ad státní vyznamenání: Čemu nás učí Ceny města Olomouce

Ad státní vyznamenání: Čemu nás učí Ceny města Olomouce

26. 10. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Léta páně 2014 jsem se jako žurnalista zúčastnil slavnostního předávání Cen města Olomouce v Moravském divadle. Zavzpomínal jsem si na tu velkolepou společenskou událost v souvislosti se současnou šaškárnou, a plyne nám z toho nějaké ponaučení. Totiž, že by mělo jít o ty vyznamenané, nikoli o sebepropagaci vyznamenávajících.

V roce 2014 bylo hlediště divadelního sálu plné k prasknutí. A scéna na pódiu připomínala když už ne předávání Oskarů, pak zcela určitě alespoň Slavíky s Leošem Marešem v jeho nejlepších letech. Moderátorský pár byl dokonale nalíčen, oblečen i učesán, laserová obrazovka za nimi promítala kameramansky skvěle natočené medailonky oceněných, a dramaturg večera se ze vší té práce jistě musel ještě několik dní léčit.

Výběr oceněných ale dopadl jako vždycky: radní se řídili heslem "dejme jim to, dokud žijou", a tak se stalo, že po odvysílání některého režijně skvostného medailonku byl na pódium vyvolán první oceněný, nějaký děd ve věku přibližně 93 let, který vzápětí za frenetického potlesku (patřil kameramanovi medailonku) začal s pomocí francouzských holí vstávat ze třetí řady a posléze zdolávat příkré schody na jeviště, což nedokázal bez toho, aniž by se přidržel opony.

Cenu mu předával nějaký náměstek, kterému to v blyštivém saku ukrutně slušelo, a i on si užil svou porci potlesku. Oceněný dostal do ruky kytku velkou jako blázen, nejspíš bronzovou sochu, diplom, a když to všechno uchopil (stále držíce ty hole), byl mu podán mikrofon, aby vyjádřil své bezprostřední dojmy a pocity. Dokonalá režie ale nedocenila, že pán trpí rakovinou hrtanu a má slavíka; přiložil tedy mikrofon ke krku a řekl, že děkuje. Následoval potlesk, děd se všemi oceněními o celkové tonáži aspoň třicet kilo se bez pomoci kohokoliv pomalu odebíral slézt schůdky z pódia, k čemuž mu zhasli, protože na pokyn režie se začal vysílat další z medailonků (v úplné tmě a bez pomoci předávajících náměstků, seřazených na pódiu v blyštivých sakách, se děd pokusil podržet své hole i diplomy jednou rukou, tou volnou se chytil opony a slanil zpět mezi publikum do třetí řady).

Je potřeba přičíst městu ke cti, že napřesrok uspořádalo předávání na Hradisku a bylo to celkově komornější a vkusnější. Na principu věci se ale mnoho nezměnilo ani tak. Jo jistě, v případě vyznamenání 28. října jde o něco trochu jiného. Pořád se ale topíme v tom, že stejně jako to na olomouckém jevišti slušelo fešákům náměstkům a na oceněné dědečky všichni více méně kašlali, i v tomto případě dokážeme všemi pády vyskloňovat jména všech prezidentů, ministrů a odbojníků, zatímco všichni ocenění jsou až ve třetí řadě. Kdo z čtenářů si bez googlení vybaví alespoň jedno jméno (mimo Bradyho), dostane zvláštní cenu redakce.

Vlastimil Blaťák

Další články