Zde může být vaše reklama.

Jak jsem se stal zase Evropanem aneb životní inventura v poločase

Jak jsem se stal zase Evropanem aneb životní inventura v poločase

07. 09. 2017 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Laskavý čtenář mi odpustí příliš osobní příběh. Pokud se alespoň trochu zajímá o veřejné dění, třeba prožil nebo prožívá podobný. Když jsem v roce 2002 během studií politologie a mezinárodních vztahů vkročil do kabinetu jedné své vyučující, začaly se dít neuvěřitelné věci. Dlužno dodat, že ta dáma, zavile šplhající po univerzitním kariérním žebříčku, byla tehdy jen asi o troje skripta dál, než já.

reklama poutak

Vysvětloval jsem jí, že nás učí strašné blbosti; že mě žádná Evropská unie doopravdy nezajímá, a učit se ji nechci a nebudu, protože v době, kdy do toho budu zralý mluvit, tedy přibližně za třicet let, dřív ne (vzala si ten rýpanec osobně, pochopila ho...), žádná EU už nebude. Ta paní byla v mých očích hloupá, a čím hloupější, tím ambicióznější; nosila šílené kalhotové kostýmky v barvách francouzské revoluce, a krom toho, že vyžadovala encyklopedické znalosti kdejakého počtu poslanců nějakého výboru pro zemědělství, vyžadovala tyto znalosti načíst výhradně z publikace, kterou sama napsala (jiná literatura a jiný slovosled, než její, se při vysvětlování látky nepřipouštěly). Ta dáma se jmenovala Markéta Pitrová, dodnes učí na Masarykově Univerzitě, možná si mě po těch letech nepamatuje, protože kdo se má v těch dálkařích vyznat; ta publikace nesla název "Evropská unie", nadšeně a budovatelsky viděla svět z úhlu pohledu evropského federalismu, a napsala tu hodnotnou literaturu s Petrem Fialou. Ano, s tím, který dnes vede ODS, a který se vůči Unii vymezuje. Tehdá tam byl šéfem katedry.

Tu školu jsem nedodělal. Neměl jsem nervy na to, poslouchat jednostranný výklad maastrichtských rozhovorů z úst někoho, kdo byl na téže škole jen o pár semestrů déle. Nelitoval jsem toho, a pár let tam strávených ve mě odpor vůči všemu unijnímu možná ještě znásobilo. To je totiž tak, když jdeš studovat, co máš rád, a škola ti to dovede absolutně zhnusit. A mnoho následujících let jsem se hrdě hlásil k euroskeptickému táboru.

Co se stalo? Z racionální debaty se stala demagogie

Argumenty vůči Unii byly ekonomické. Nemá smysl je tady opakovat za jiné a povolanější. V zásadě se točily kolem eura a kolem dotací, které pokřivily trh. Pak ale, někdy kolem roku 2012 nebo 13, se do kritiky Evropské Unie vplížil nacionalismus. A bylo to velmi zlé. Dosud je.

Nacionalismus, to je něco, co existuje po celé lidské dějiny. Třeba v Japonsku nebo v Číně. Pouze v Evropě ale v devatenáctém století dospěl do specifické formy, vyžadující národní stát. Tato myšlenka vláčela evropskou politiku po skoro celé století, od poloviny devatenáctého až do poloviny dvacátého, a to prosím v geografickém prostoru, na kterém od Lisabonu po Varšavu není možné najít deset čtverečních kilometrů "národnostně čistého" území. Už jenom tato skutečnost, a nedá se oddiskutovat, měla za následek (dočasné) překonání této romantické myšlenky devatenáctého věku.

Před několika lety ale začaly nacionalistické argumenty přesně tohoto typu znovu vylézat z rakví. Velmi často, napišme to na rovinu, s fašistickým podhoubím. A já jsem zpozorněl - jestliže věcná kritika Evropské Unie stála na argumentech proti euru, kde se v této debatě naráz vzal nacionalistický prvek? Kdo jej tam vpašoval? A kdo jej vůbec dovolil tam vpašovat? Debata přestala být debatou, protože ztratila argumentační a ideový rámec.

Nemohu se nezeptat, kdo má vlastně tak zásadní zájem na tom, aby nacionalistické téma zaznělo, a - aby rozkládalo Evropu. Píšu Evropu, nikoli Evropskou unii - ale přesto mě to už několik let pomalu a spolehlivě vhání na stranu jejích zastánců. Přes všechny chyby a trvající kritiku v ekonomickém smyslu. Protože pouze v ní nacházím mechanismus, jak nacionalistickým výkřikům a hlasatelům národního státu, vylezlým z hrobu, zabránit v převzetí moci.

Vlastimil Blaťák

Další články