Jan Nicholas Adensam: Mým cílem je olympiáda v Tokiu!

Facebook
Messenger
Twitter
E-mail

14. 01. 2018 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Olomouc se může pochlubit mimořádným atletickým talentem Jana Nicholase Adensama. Kroměřížský rodák překvapuje mimořádnou výkonností na 1500 metrů, od ledna 2018 se zařadil do dorostenecké kategorie, a cíle nemá malé - chce na olympijské hry. V jeho případě se v žádném případě nejedná o nesplnitelný sen...

Kolik denně naběháte?

Já to nepočítám. Každý den je jiný. Většinou jsou to intervaly, denně to může být okolo pěti kilometrů. Běhávám devětkrát čtyřstovku, v poslední době to ale bylo třeba pětkrát patnáctset. Teď se ty úseky budou zkracovat. Je to podle sezóny.

Nedávno jste zaběhl český rekord v kategorii staršího žactva. Jaký je váš další nejbližší cíl?

Teď pojedu na Gala v Ostravě, poběžím v národním programu, což je ale spíš taková odměna za sezónu. Nejbližším cílem je jednozančně vyhrát halovou republiku, loni se mi to vůbec nepovedlo. Kdybych byl úspěšný tam, kvalifikoval bych se na Evropu, a to by bylo výborné.

Kam až to chcete v kariéře dotáhnout, pokud se na to mohu zeptat už nyní?

Chci běhat, dokud to půjde, klidně do pětatřiceti. Chtěl bych na olympiádu do Tokia, to mi bude sedmnáct. Olympiáda je samozřejmě nejvíc, a ideální by bylo vyhrát anebo se umístit. Jestli je to reálné? Zatím se pořád zlepšuju, celkem rychle, tak doufám, že to reálné bude.

Jsou sporty, které vám nejdou?
Jsou. Hlavně ty kolektivní a míčové. Dělal jsem toho moc - kromě atletiky i plavání, hokej, a tenis, ten nejdéle. Zkoušel jsem box a judo. Kolektivní sporty mi nejdou, tam se musí spolupracovat s lidma. Já se rád soustředím na sebe, nemám rád kolektivní vinu.

O současné generaci a sportu se toho říká a píše mnoho negativního. Jak vnímáte svou vlastní generaci v tomto kontextu?

Já do tělocviku nechodím, ale dokud jsem chodil, nebavil mě. Byl jsem až tak moc nejlepší. Dělali jsme věci, které jsem už dávno uměl. Jeden spolužák ze třídy je hokejista, ten taky nechodí do tělocviku, a někteří další chodí do atletiky, ale řekl bych, že tam spíš chodí, aby tam chodili, ale ve skutečnosti to nedělají. Obecně si ale myslím, že ta generace není špatná. Začaly se překonávat rekordy, spousta starých rekordů, a můj ročník to tahá.

V kariéře vám velmi pomáhá a podporuje vás táta.

Trénuje se mnou od mala. Kopal si se mnou s míčem, zkoušeli jsme fotbal, ale já se netrefím do balónu. Hráli jsme hokej, pořád něco. Motivuje mě, i když dřív se někdy snažil až moc. Zvlášť, když se mi nechtělo. Taková období samozřejmě taky přijdou, ale nikdy jsem nezažil třeba půl roku demotivace. Vždycky to bylo jenom pár dnů. Jsem rád v zápřahu.

Lákají vás v atletice jiné distance, nebo jiné disciplíny?

Kdybych měl měnit, tak třeba osmistovka by asi šla. Vždycky by to ale byly střední tratě. Na krátké nemám výbušnost a na dlouhých cítím, že nejsem tak dobrý. Kdysi jsem zkoušel běhat i tři a pět kilometrů, ale 1500 metrů je pro mě ideál.

Jak vidíte sám sebe, řekněme, za dvacet let?

Chtěl bych být se svou kariérou hlavně spokojený. Chtěl bych mít evropský rekord na 1500 metrů, a zúčastnit se olympiády, ideálně ji vyhrát. Můj největší vzor je Mo Farah, pokud vynechám Zátopka...

Zátopka?

Určitě ano. Všiml jsem si, že máme podobné heslo - když to bolí, tak zrychli. Zátopek tím, že měl vůli a výdrž, tím, že se kamarádil se soupeři, byyť to neměli rádi. Tím vším je vzor.Je neuvěřitelné, jak běhat v tréninku čtyřstovky se stometrovým meziklusem. To by dnes už nikdo nezvládl.

Vlastimil Blaťák