Zde může být vaše reklama.

Zákulisí Tour de Franz 2/24: Od startu za Michalem Horáčkem

Zákulisí Tour de Franz 2/24: Od startu za Michalem Horáčkem

14. 08. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

20. července v deset startovala z olomouckého Horního náměstí Tour de Franz. Peloton vypadal v tu chvíli velmi nadějně, druhý den za Brnem pak prořídl a zesílil až těsně před Římem. Od Arionovy kašny nás vyprovázelo pekelné horko, ale především nervy, jak to celé dopadne. Nestačili jsme se totiž ani nasnídat, jak hektické byly hodiny a minuty před startem.

Zatímco jsem u kašny poprvé poskytoval rozhovor televizi do živého vysílání, mrknul jsem tu a tam okem na stranu a po očku sledoval množící se zástup cyklistů i fanoušků, kteří nás přišli vyprovodit. Byl tam v puntíkatém dresu Lubor Tesař, bývalý cyklista, bez jehož pomoci bychom možná na startu ani nestáli. Byl tam Bednouš, kterého jsem neviděl od maturity, a pár lidí, s nimiž jsem byl v kontaktu doslova  jen několik dní, a kteří se prostě spontánně přidali. Samozřejmě Dušan v konopném oděvu a s koloběžkou, na které se na konec rozhodl nejet a vyměnil ji za kolo. Patnáct minut před startem dorazil i arcibiskup Jan Graubner, který pak peloton slavnostně odstartoval.

Slyšli jsme potlesk lidí, kteří nás vyprovázeli na 1 500 km dlouhou pouť, ale vysílením z příprav jsem měl pocit, že z kola spadnu už na konci Pavelčákovy ulice. Na Brněnské nás zdravil strýc z Brodku, v helmách nemohl nikoho poznat a tázal se, který že jsem; byl jsem ten první, strejdo. Ještě nás kousek doprovodilo televizní přenosové auto, pak jsme vyšlapali slavonínský kopec a otevřela se šírá krajina. Tour začala. Dlužno říct, že začala pěkně zostra, protože těch pár profesionálních cyklistů, současných i bývalých, kteří jeli s námi, nastolilo na svých silničních kolech tempo, jehož bylo těžké se držet i na elektrech. Vlastně jsem chtěl takhle zkraje jen zvolna protáčet pedály a loučit se s domovem, ale člověk míní a Lubor mění. Pro běžné smrtelníky vražedný průměr 27 km/h se za Prostějovem ještě mírně zvýšil a tak jsme se řítili vstříc Vyškovu. Před ním nás jedna z cyklistek se stehny, jaká jsem ještě nikdy neviděl, raději opustila, protože jí to na objemový trénink připadalo moc pomalu. Z kopce před Vyškovem jsem najel rychlostní maximum 47 km/h, a až do cíle jsem to nepřekonal. Holt jsem z kopce po dávné havárii a srážce s kamionem připosranej. Dušan vyrobil z kopce sedmdesátku a později v Itálii to vytáhl i přes osmdesát; z mého hlediska nechápu, jak to přežil.

Na to, že jsme najeli přes devadesát kilometrů, jsme už v pět seděli v Brně na náměstí u kofoly. Za dvě hodiny jsme měli být přijati brněnským primátorem Vokřálem, a dávali jsme si chvíli oddechu. Hlavou mi běžělo pouze to, že zítra peloton prostě zpomalím, protože moje dávno vysloužilé tělo tento rychlostní průměr prostě nedává, a ještě pár dní, a Tour by skončila maximálně v Linci. Z úvah mě vytrhl kamarád, který přiběhl z druhé strany náměstí a prý že tam kousek sedí Michal Horáček, a že za ním mám jít, ať nás podpoří. Poslal jsem ho někam, občas mám sice sebevědomí až na půdu, ale přece jen nejsem tak otrlý, abych šel ze židle jen tak zvednout Horáčka. Pažouta klidně, ale Horáčka ne.

Michal Horáček na stojáka

O deset minut později jsem v čele opěšalého pelotonu skoro běžel brněnskými ulicemi a doufal jsem, že ještě neodešel. Byl tam, a velmi vlídně nás přijal. Přemluvit ho, aby šel s námi za primátorem, se ale nepovedlo. Ocenil jsem to jako důkaz jeho soudnosti a vkusu; kdejaký jiný by na jeho místě běžel kvůli fotkám, ale Horáček ne. Ono to s tím možná nesouvisí, ale o lidské skromnosti je celé křesťanství.

Primátor Vokřál byl ovšem taky za frajera. Přestože o berlích, slezl za námi schody, a koupil si dres Tour, čímž mu děkujeme. Pak už šlapání na kole i společenské povinnosti skončily, rozhostila se noc a při chroupání pizzy nám začalo docházet, že další měsíc jiné jídlo asi nepotkáme. Podíval jsem se v televizi na záznam ranní reportáže ze startu a překvapilo mě, jak je dlouhá. Nevypadalo to tak zle, jak mi to připadalo na místě. Plný euforie a nadšení z průběhu celého dne jsem otevřel e-mail, kde mě čekalo psaní z české ambasády z Vatikánu. Prý jestli máme při audienci zajištěnou první řadu. To mě vyděsilo, protože v korespondenci s prefekturou o nějakých řadách nepadlo ani slovo. Při představě, že se nepodaří včas zasáhnout a oproti původní dohodě skončíme někde v davu mezi dvanácti tisíci argentinských a filipínských poutníků mě lehce zamrazilo. Nechal jsem si odpověď na ráno a zažil kvůli tomu další bezesnou noc.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák

Další články