Zde může být vaše reklama.

Zákulisí Tour de Franz 24/24: Co se stalo po návratu aneb vyděrač v týmu...

Zákulisí Tour de Franz 24/24: Co se stalo po návratu aneb vyděrač v týmu...

26. 04. 2017 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Tour de Franz dojela 10. srpna 2016 do cíle a na audienci předala dres Tour papeži Františkovi. Přestože už jsem v přechozích 23 dílech jemně naznačil problém, který jsme po cestě měli s veleknězem "Konopné církve", je na čase uvést věci do kontextu. Po událostech posledního týdne nazrál čas. Bohužel se totiž musíme potkat až u soudu a žádat nejen omluvu za všechno, co během cesty i po jejím skončení napáchal. Ale od Adama:

reklama poutak

Dušana Dvořáka znám více než deset let. Poznal jsem ho jako neúnavného bojovníka proti neprůhlednému financování olomouckého akvaparku a je nutné říci, že po deseti letech se jeho tehdejší černé předpoklady naplnily. Už tehdy se projevoval mírně nestandardně, ale oni mnohdy ti správní lidi bývají cáklí. Proč ne.

A pokud máte někoho zaškatulkovaného a zařazeného, a potkáváte se s ním jen jednou za pár měsíců nebo let na dvacet minut, často člověku uteče změna, která se na druhé straně stala. Tu odhalí až každodenní kontakt. Když v březnu roku 2016 dorazilo papežské pozvání pro mne a pro mou postiženou dceru, začal jsem horečně organizovat Tour de Franz. Úkol to nebyl jednoduchý; dát za tři měsíce do kupy takový podnik, to už chce odvahu. Jenže papežské pozvání člověk dostává jen jednou za tisíc životů, a byl by doslova hřích ho nevyužít. Dal jsem se do práce.

Vzápětí se kolem vyrojilo milion pomocníků, které projekt nadchnul. Lubor Tesař, bývalý reprezentant v cyklistice, se nabídl, že pomůže zorganizovat sportovní den před startem jako promo Tour, a pomohl. Jiný se nabídl, že bude řídit doprovodné auto, další, že sežene sponzora. Všichni to dělali nezištně a bez nároku na cokoliv, kromě díků šestileté nemocné dívenky, která sama poděkovat ani nemůže.

Tak se s pomocí nabídl i Dušan Dvořák. Měl jsem ho zaškatulkovaného jako sice divného, ale férového chlapa, a mockrát jsme si vzájemně vyšli vstříc. První varovná kontrolka mi začala blikat v momentě, kdy svatosvatě přislíbil sehnat podporu kapely Lucie, což se s ohledem na jméno mé dcery tak nějak hodilo. Prý že jsou s Davidem Kollerem tak dobří přátelé, že nejen, že skupina prosbě vyhoví, ale Koller jistojistě odpoví během několika minut. Neodpověděl nikdy. Týž scénář se opakoval s několika "velmi dobrými přáteli" z univerzity a vysoké školy sociální, kteří byli projektem okouzleni, ale v momentě, kdy slyšeli jméno Dvořák, dali od všeho ruce pryč. Mělo mě to varovat.

Žil jsem ale v takovém organizačním vypětí, že dny plynuly a slévaly se v jeden. Nezaznamenal jsem to. A pak se objevil problém se sbírkou. Ono totiž: Když se Lucie narodila, založil jsem o.s. LucyTeam, jakožto charitativní instituci, a jménem Lucyteamu jsem o audienci u Svatého stolce žádal. Financování celého projektu mělo být postaveno (a bylo) na několika pilířích; totiž na sponzorských příspěvcích, na prodeji registrací pouzníkům, na prodeji dresů a na veřejné sbírce. Pouze s posledním bodem měl LucyTeam problém.

V roce 2011 jsme totiž realizovali sbírku během balení vánočních dárků v Olomouc City, a slečna, která ji měla na starost, se během těch let vdala, odstěhovala, a byla pryč. Nějakým nedopatřením nedodala včas vyúčtování Olomouckému kraji. Nikde nezmizela ani koruna, ani deset haléřů, ale LucyTeam měl zkrátka v nepořádku tento jeden papír, který hrozil v tom šibeničním termínu, který jsme měli, způsobit, že nestihneme udělat sbírku novou.

V tom momentě se nabídla pomocná ruka Dušana Dvořáka, že založíme sbírku na Společenství podpory olomoucké nadace filantropů a mecenášů, což se také stalo. Sbírku jsem založil a 20.7. 2016 jsme s ulehčením, že se všechno stihlo, odjeli do Říma.

Dvořák po cestě: problém na problém...

Jestliže mě pár týdnů před startem Dušan Dvořák požádal, jestli během cesty nemohu odkomunikovat i léčivé účinky jeho konopné masti, která Lucii pomáhala proti oleženinám, a je zakázaná, beze všeho jsem souhlasil. Jemu to ale bylo záminkou, aby celou pouť začal veřejně prezentovat jako cestu Konopné církve, jejímž se sám jmenoval veleknězem.

První šok jsem zažil už na startu. Zatímco jsem dával v přímém přenosu rozhovor České televizi u Arionovy kašny, koutkem oka jsem sledoval "velekněze", jak se zeleným kydancem na hlavě rozdává po náměstí rostliny konopí a volá "Drogy, drogy, vemte si drogy". Protože jsem měl pět minut před kamerou, během kterých jsem potřeboval říci o celé cestě, nestačil jsem zasáhnout. Na náměstí vlály vlajky "In nomine cannabis", jejichž ostře řezaný konopný list mi připomínal akorát hákenkrajc, a přivolaná policie kontrolovala Dvořákův stánek. Ostuda na n-tou.

Pak jsme vyrazili, a čekali jsme na slavoníncké benzínce na Dušana, který se slíbil "se převléknout a za deset minut tam budu". Když uplynula hodina a půl (!!) - což bylo krajně nepříjemné, protože tam s námi čekal štáb České televize, který si chtěl natočit jízdu, poslal najednou smsku, že už jede na Prostějov, a že jej dojedeme. V tomto duchu se odehrávala celá pouť - lidi na sebe čekali, aby se na křižovatkách neztráceli, rychlejší respektovali tempo slabších, jen pan "velekněz" si dělal, co chtěl. V Brně opět zneužil laskavé přijetí primátorem Vokřálem k šíření letáků Konopné církve, a v ten moment mi došla trpělivost.

Seděli jsme s týmem, a řešili, co dál. Poslat ho domů? Jednoznačně. Pak se nám to rozleželo; nebylo to tak jednoduché. Začalo nám docházet, že je schopen přes noc napsat několik žalob, na kohokoli a za cokoli, a pokud ho v tuto chvíli pošleme domů, dopadne to nejspíš tak, že než překročíme rakouské hranice, napíše čtyři žaloby na mně, pět na ambasádu, čtyři osobně na papeže, a tak dále. Po dlouhé a těžké poradě bylo rozhodnuto, že si ho prozatím necháme v pelotonu, zrušíme všechny novináře, aby nemohl dělat ostudu, a pokud vydrží, nějak se ho zbavíme v Římě.

Větší šok mě čekal, když jsem poprvé od ranního startu v Olomouci potkal doprovodné (moje) auto. Zjistil jsem, že celý zavazadlový prostor je zatarasen dvěma padesátilitrovými barely s konopným semenem. Na můj dotaz, zda to myslí vážně, začal v sms zprávě blouznit něco o tom, že jsou to dary farám, na nichž máme domluveny noclehy. Můj Bože.

Poslední skandál s "Konopnou církví" vyrobil před médii v Českých Budějovicích, a od té chvíle jsme na můj zásah nepotkali jediného novináře. Ti, co měli čekat v Rakousku a v Itálii, tam nečekali, protože jsem je všechny odvolal. Stejně tak jsem odvolal domluvené noclehy na farách, protože skandál tohoto kalibru, aby začal dobrotivé faráře přesvědčovat na konopnou víru, prostě nebylo možno připustit ani omylem. Tak jsme vjeli do Rakouska a Tour de Franz se mediálně odmlčela. Bylo to menší zlo.

Současně jsem informoval české velvyslanectví ve Vatikánu, co to se mnou jede, a že se toho nemůžu zbavit. Odpověď z ambasády byla jednoznačná, a cituji doslova:

Pane Blaťáku,

pana Dvořáka se musíte zbavit. V očích katolické církve je jeho konopná církev sekta. Vy jste zorganizoval pouť za hlavou katolické církve, je to pouť věřících jedoucích si pro požehnání. V případě, že půjdete s panem Dvořákem na náměstí s dotyčnou vlajkou, může se stát, že tam nepustí nikoho a vy uvidíte papeže jenom z dálky přes plot. Velvyslanectví se od pana Dvořáka plně distancuje, my pomáháme Vám a Vaší dceři, účast takového provokatéra na audienci by znamenala i jistou diskreditaci našeho úřadu v očích Prefektury i samotného Sekretariátu Sv. stolce. Vysvětlete mu tedy, že jestli tam půjde s vlajkou, nebo se jinak bude snažit propagovat svoji sektu, nebude součástí Vaší skupiny, nedostane lístek, případně ho ochrance označíte za osobu, která k Vám nepatří a oni ho tam nepustí. V neposlední řadě je zcela evidentní, že v takovém případě by si novináři jako hlavní téma vybrali nikoli Vás a účel Vaší cesty, ale to, že máte s sebou propagátora konopí.

Pak jsme dojeli do Itálie. Velekněz si oblékl růžové květované elasťáky, v nichž vypadal jako můj boyfriend, a každou chvíli se mi tulil k uchu a šeptal něco o nějaké další žalobě. Měnili jsme řidiče a museli jsme dva dny zůstat v campu u Lignana. Ze dvou dnů ale nakonec byly čtyři, protože velekněz nemohl jet dál. Musel dopsat všechny žaloby. Když pak konečně přijelo zpátky auto s novým řidičem, dostal tento jednoznačný příkaz: za živého boha ho nepustit do auta. V Rakousku totiž polovinu etap nešlapal a nechal se vozit. Utaháme ho, rozhodl jsem. A řidič můj příkaz začal beze zbytku plnit.

Mezitím se hlásili lidé z domova, kteří zmerčili jeho přítomnost, a zarazili se nad vehemencí, s jakou na internetu propagoval moji cestu jako "veleknězovu pouť jménem "Konopné církve". Má ta cesta vůbec ten smysl, který jsi nám prezentoval?, ptali se. Pochybnosti v lidech hlodaly, a já se jim ani nedivím. Co jsem jim měl asi vykládat.

Dušan Dvořák se v Itálii choval jako naprosto neřízená střela. Svůj modrobíle pruhovaný burnus si večer v campu na předzahrádce restaurace vykasal až nahoru a celý se obnažil před dětmi, protože ho dole žrali komáři. Jindy se schoval před deštěm tak, že se šel prospat do dámských sprch. Mohl jsem s takovým individuem vůbec šlapat v dresu Tour? Raději jsem ho schoval a většinu italských etap jsem odjel v červeném dresu. Opravdu jsem v těchto okamžicích nestál o jakoukoli publicitu. Tři týdny (!!) jsme neposlouchali nic jiného, než všechny ty povídačky o konopí, o justičně exekutivním kartelu, a o zbytečných deseti tisících amputacích ročně. Také se opakovaně domáhal řízení auta, přestože měl zabavený řidičák (protože hlídce nalízal drogy, ale oni nepochopili jeho právní argumentaci).

Klíčovým okamžikem našeho putování byla Chioggia. Ráno, ještě jsem dospával ve stanu, jsem polospící uslyšel Dvořáka doslova křičet něco o tom, že katolíci jsou "kurvy, tmáři a černoprdelníci". Proč tedy jede k papeži, vrtalo mi hlavou, a nepochopil jsem to dodnes. Na benzině před Chioggiou pak poprvé vyslovil to, o co celou dobu vlastně šlo: Kdy že mu vrátím všechny ty peníze...

Bojovali jsme. U Orvieta, to už jsme se pomalu chystali na přijetí, jsme řešili, co na sebe. Půl hodiny jsme do Dušana hučeli, že na audienci opravdu nemůže jít v bílém, protože bílý je František; taková je etiketa ve Vatikánu. Jeho odpověď "ale když já jsem velekněz" mě probouzí ze sna dodnes...

V Říme a po návratu

Ve věčném městě se nakonec ztratil sám. Nebylo tudíž nutné ho přivazovat ke sloupu, abychom si na audienci neutrhli ostudu. On se mezitím stihl vyfotit u mramorové desky se seznamem papežů s popiskem "Ještě je tam místo", a údajně stačil nalít do křtitelnic ve svatopetrském chrámu smradlavý česnekový extrakt.

Vrátili jsme se do Olomouce. Trvalo to jen pár dní, a začal jsem být zásobován nesčetným množstvím e-mailů, v nichž žádal peníze ze sbírky. Na nákup koloběžky, kterou prohlásil "propagačním předmětem Tour", nebo na pivo vypité v campu "jak jsme se tam břinkli s Romanem asi za 45 euro". Všechno je zdokumentováno a archivováno.

V ten moment mi bohužel došlo, jak strašlivou chybu jsem udělal, když se sbírka napsala na spolek, ve kterém figuruje. Protože kdyby nedejbože zašel do banky a požádal o přístup k účtu, zřejmě by jej dostal. Vyměnili jsme si pár e-mailů, v nichž mimo jiné stačil prohlásit sbírkové finance za "svěřené mi prostředky spolku", a hned poté jsem co nejrychleji pelášil na krajský úřad zrušit sbírku a podat trestní oznámení. Paní na kraji, která má sbírky na starosti, jsem všechno povykládal tak, jak se stalo, a z čeho mám obavy. Byla to ale neskutečná škoda - protože medializace Tour byla tak silná, že jsem měl de facto domluveno asi třicet benzínek na dálnici D1, kde mohly stát sbírkové kasy. O všechno jsme tím přišli.

Pana Dvořáka jsem tímto rozčílil do běla. Začal na všechny strany plivat špínu, ale dál neváhal veřejně tvrdit, že je kvůli mě v dluzích, a doložitelnými dopisy úřadům a církevním institucím začal okolo Ospělova budovat "konopné cyklostezky Tour de Franz". Je celkem jedno, že nemám Tour jako chráněnou známku - ale parazitismus na mém těžce vydobytém projektu a jeho míra mě až zaskočily. Dušan Dvořák stačil na všechny strany rozeslat informace o tom, jak jsem zpronevěřil a nevyúčtoval sbírkové finance, smotal páté přes deváté, a čím méně byl zasvěcen, tím sveřepěji něco veřejně prohlašoval.

Pro pořádek: sbírka pochopitelně nejsou prostředky pořádajícího spolku, ani jiné instituce. Jsou to veřejné prostředky a podle toho se s nimi nakládá. Dále, jak sponzoringy cesty, tak prodej registrací a dresů byl od počátku na vrub a na konto LucyTeamu, což mu ale nebránilo veřejně prohlašovat, jak jsem o tohle všechno okradl "jeho sbírku". Jak strašlivě nás to poškodilo, a že to de facto znamenalo konec plánování Tour de Franz 2017, o tom je asi zbytečné se zmiňovat.

Dne 20.4.2017 Olomoucký kraj schválil, a to bezvýhradně, vyúčtování této sbírky, a tím je celá věc uzavřena. S tím vědomím, že jsme nepochybili opravdu v ničem (a skrz všechno to, co se dělo kolem, byla sbírka a její vyúčtování pod nějakou kontrolou!!), s úředním razítkem na úředním papíru jsem zaslal panu Dvořákovi návrh mimosoudní dohody. Ten v zásadě nevznášel vůči jeho osobě žádný finanční požadavek, který by ale za pomluvu, vydírání a nutnost ukončit sbírku byl zcela na místě. Hovořil jen o tom, že si přejeme, aby už nikdy nejednal jménem Tour, jejímž organizátorem nikdy nebyl (jakkoli to veřejně prohlašuje dodnes...), a aby všem institucím a úřadům, i církevním, jimž adresoval svoje pomluvy a nepravdy, zaslal omluvný dopis. Dušan Dvořák tento návrh odmítl e-mailem plným urážek.

Nedělá mi to pražádnou radost, ale Tour de Franz musí skončit žalobou na tohoto pána, která bude podána v nejbližších dnech. Ta už finanční kompenzaci bude obsahovat. Důkazů je víc než dost. A celý tento příběh je poučením, jak může dopadnout cesta ke Svatému Stolci, cesta k Bohu: totiž setkáním se s ďáblem, který se rozhodne parazitovat a škodit.

Děkuji všem, kteří se jakkoli podíleli na organizaci Tour de Franz. Všem, kteří něco poslali na sbírkové konto, s ujištěním, že všechny prostředky byly do koruny využity v souladu se schválenou sbírkou. Jel jsem Tour de Franz, na kole s nemocným srdcem přes dvoje evropské velehory, abych pomohl své nemocné dceři. Nedostala ani korunu, protože jsem musel ukončit sbírku. Několik dalších let se nejspíš budu soudit s člověkem, jehož jakýkoli psaný text zavání šílenstvím. Jsem si ale jistý, že další Tour de Franz bude, protože nejhorším hříchem by bylo se v tuto chvíli vzdát. Pokud se na jejím zdaru chcete jakkoli podílet, ozvěte se mi, prosím.

Vlastimil Blaťák

 

 

Další články