Zde může být vaše reklama.

A tak nám zhnědnul střední stav - aneb proč jsme rasisté

A tak nám zhnědnul střední stav - aneb proč jsme rasisté

17. 02. 2015 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Tisíckrát se může vůdce Úsvitu nebo čeho to nového rozhořčovat nad tím, že mu říkají Pitomio nebo dokonce Lobotomio. To smutné na tom je, že humor je to jediné, čeho zatím byla zbytková česká veřejnost proti rostoucímu nacionalismu schopna. Bohužel žijeme v době, kdy témata veřejnému životu dávají Tomáš Vandas a Martin Konvička.

Demokratická politická reprezentace přitom není schopna žádného odporu. Snad v rámci politické korektnosti, která přece slušným politikům radí používat maximálně zženštilé výrazy, jako „nešťastný“, nebo „politováníhodný“, a nedovoluje bouchnout do stolu. Vítejte v jednadvacátém století. Ale proč hned mluvit o fašounech, když jsou to přece vlastenci. Na náměstí zatím nikdo nehajloval, takže co bychom. Problém celého tématu je v jeho líbivém, ale neetickém uchopení, a v neschopnosti intelektuálních a politických elit se účinně ohradit.

 

Jak poznat extremistu

Dnešní extremista, je jedno, jestli levý, pravý, nebo zelený, je o něco chytřejší, než byl ten z počátku devadesátých let. Obvykle nehajluje na zmíněném náměstí. Má ale jeden základní rozpoznávací znak a díky němu se dá naštěstí poznat už z dálky – totiž zcela nejasný slovník.

Všechny demokratické ideologie mají totiž slovník, chcete- li terminologii, nad slunce jasnější: všichni víme, co je demokracie, a kdo to neví přesně, snadno dohledá exatní definici ve slovníku. Všichni víme, co je parlament, na který stejně tak existuje exaktní definice a jehož role jsou dány zcela přesně Ústavou, víme, co jsou volby a podle jakého klíče volíme své zástupce. Jsou to pojmy, jimž lze porozumět.

Extremismus v jakékoli podobě a barvě ale velmi rád používá slovník maximálně nevyjasněný, a to ve své nejzákladnější terminologii. Pojmy neuchopitelné, které lze vnímat ponejvíce jen emočně, tudíž manipulovatelně. Tak marxisté k smrti rádi operují pojmem „třída“, který je přece natolik všeříkající, že jej dále netřeba vysvětlovat – přestože po krátkém zamyšlení nutně dojdeme k pochybnostem, kdo ke které třídě vlastně patříme. Podobně nacionalismus miluje pojem „národ“, přestože ten nebyl nikdy v historii uspokojivě definován. Přidá- li se k němu ještě „národní stát“, je zaděláno na sérii nezpochybnitelných pravd, s nimiž si vzdělaný a korektní řečník argumentačně jednoduše neví rady, protože v racionální diskusi je to pod pás. Širokým masám se ale snadno a nekomplikovaně chápe. Je otázka, jestli za všechny problémy světa může jen tato vpravdě manipulátorská technika, anebo neschopnost těch druhých se proti ní ohradit.

 

Konvička vládne světu

Politická teorie praví, že jsou tři úrovně moci: první, nejnižší, je právo rozhodovat a rozhodování se účastnit. Druhá vyšší úroveň přisuzuje jejímu majiteli schopnost prosadit si svou. Třetí a nejvyšší moc je schopností dávat témata, o kterých se vůbec bude mluvit a rozhodovat.

A tak se stalo, co se stát muselo: frustrovaná česká společnost, nejprve řádně postrašená několika hoaxy o tom, že paní Horváthová z Teplic bere na dávkách třicet tisíc, později dramatickými záběry z Calais, a nakonec utrápená ekonomickou krizí z přelomu dekády, ráda slyšela pár hlubokomyslných myšlenek. Co udělali demokratičtí politikové? Ty morální autority, jejichž nejstrašnějším selháním budiž klidně i obyčejný manželský trojúhelník? Nic. Žádné bouchnutí do stolu, jen nemotorná snaha zakázat Dělnickou stranu. Jako by úředně právní akt zákazu nějaké partaje vyřešil to, že minimálně v tomto bodě ujel demokraciím vlak. To ovšem nemohl vymyslet nikdo jiný, než politicky korektní kariérní politik.

Ovšem ono nejde o Vandase ani o Konvičku – jde o téma. To se náhle zjevilo a bylo; dokonce někteří politikové ODS vystartovali před posledními volbami s osobními kampaněmi, v nichž hlavním tématem bylo – zneužívání sociálních dávek. Je to ubohé, je to mrzuté, a po pravdě jsme čtvrtstoletí po revoluci doufali v něco inteligentnějšího, než přejímat Vandase. Toho je ovšem, stejně jako Konvičku, nepoměrně těžší zesměšnit, tak jako se to v devadesátých letech úspěšně provedlo s Miroslavem Sládkem.

Jednoznačně to ukazuje na absolutní myšlenkovou a skutkovou impotenci českých politických elit. Tak jako v mnoha jiných situacích, i zde se opět a znovu dostáváme k depresivní úvaze o tom, kdo nám tu vlastně vládne. Problém rasismu může totiž posloužit jako skvělý příklad, na kterém se dá vzít (mnohdy uměle budovaná) gloriola v podstatě každému z lídrů: mladý starý Sonotka je nevýrazný ve všem a vždycky mívá problém i s lehčími slovními přestřelkami, natož s touto. Petr Fiala je natolik překultivovaný univerzitním prostředím, že každá jeho snaha působit jako rozhodný lídr působí spíš salvy smíchu, než úctu k předsedovi politické strany. Nacionalismus, pardon vlastenectví, tak ani v tomto případě nenaráží na odpor.

 

Přitažlivá lehkost myšlenek. Co s tou Unií?

Tak se nám celý ten dokřivený nacionalismus a jeho na nedefinovatelných divných pojmech postavená pseudoideologie vplížil do životů, a všichni jsme jej akceptovali – minimálně tak, že existuje, že před volbami si o islámu nikdo nedovolí nemluvit, a že se s tím nedá nic dělat. S tím, že někde něco čórknul cikán na dávkách jsme se stejně všichni setkali, a podle všech dotazníků rasisté nejsme; a tak nám zhnědnul střední stav. Lidé středoškolsky vzdělaní, u kterých by se řeklo, že proseděli ve škole dostatek hodin biologie k tomu, aby jim neučarovala teorie podčlověka a nadčlověka. Účetní z firem, sekretářky, a realitní makléři.

Nacionalismus je lehko hlásá, ale pro nejasnost svých pojmů se těžko vyvrací. Současně je to však právě nacionalismus, který se na přelomu dekády stal základním hybným prvkem odporu vůči Evropské Unii. A je nutné říci, že žádný jiný názorový proud toho nebyl v dostatečné míře schopen. I tím se zlegitimizoval – a nenašel se skutečně nikdo, kdo by se svého času dokázal postavit panu profesorovi z Hradu (jakkoli v posledních dvou letech své vlády připomínal spíš stařičkého mocnáře). Je to podivné, že tak zásadní a mnohovrstevnatá věc, jakou je kritika Evropské Unie, nalezne své vyjádření právě v nacionalistických tezích a divných fantaziích o národním státě – tím spíše v Evropě, kde už několik set let nenajdeme deset čtverečních kilometrů území národnostně čistých.

Argumentů proti EU anebo alespoň pro její základní revizi je přitom miliarda jiných: Od vážně míněných debat o smyslu Eura, přes jednotnou zemědělskou politiku, až po dotace, které roizvrací regionální ekonomiky a vytvářejí korupční prostředí na radnicích, jaké v dějinách nemá obdoby. Odpor vůči EU lze uchopit filosoficky, ekonomicky, jakkoliv. Nikdo toho však, kromě nacionalismu, nebyl schopen. Na argumentačních základech vpravdě debilních se tak veřejně legitimizoval ani ne tak myšlenkový, jako spíš fantaskní systém, který má historicky, pouze v bleděmodrém, na svědomí více lidských životů, než jakýkoli jiný – a to včetně islámu. Oproti těm jiným má ale jednu výhodu – nenutí své následovníky přemýšlet, jestli démonické slovo „národ“ lze v politickém kontextu ůbec nějak argumentačně uchopit.

 

Vlastimil Blaťák

Další články