Copak dělá Erbol Sagandikov z Kokčetavu? Třeba taky kandiduje...

Byl jsem v páté nebo v šesté třídě. A v rámci povinného československo-sovětského přátelství jsem povinně volitelně nafasoval kamaráda ze Sovětského svazu na dopisování. Na nástěnce jsem měl chlíveček, červená tečka byl odeslaný dopis, černá přijatý. Měl jsem tam pak už jen samé černé tečky, a tak jsem skončil v ředitelně, že si neplním povinnosti.

Můj dopisní přítel, Erbol Sagandikov z Kokčetavu, byl totiž typické geniální sovětské dítě, a hrál výborně šachy. Zahájili jsme korespondenční šachovou partii, a když jsem po několika tazích začal tušit, že nemám nejmenší šanci, přestalo mě dopisování bavit. Ředitel školy a ruštinář v jedné osobě velmi brzy přišli na to, že dostávám řádově víc dopisů, než odesílám, a čekalo mě kázání. Naštěstí nic horšího; do disidenta jsem měl zatím daleko.

Netušil bych, že v roce 2017 bude fungovat ve společnosti podobný princip. Nebohý Milan Brázdil, který by jistě přeskočil zasloužilé straníky Faltýnka a spol. klidně i z posledního místa, dostal černé puntíky za neúčast na mítincích. Copak na tom, že byl prokazatelně na nemocničním loži - kdo chce po lidech něco házet, koblihu si vždycky najde.

Partii se svým dopisním přítelem jsem nedohrál a čestně vzdal. Život ale vzdát a nedohrát čestně nejde, a jakkoli má politická strana právo nominovat si koho chce a kam chce, bojovat se musí.

Vlastimil Blaťák