Zde může být vaše reklama.

Tour de Franz 2017 přivezla z cesty do Krakova víc, než chtěla

Tour de Franz 2017 přivezla z cesty do Krakova víc, než chtěla

04. 07. 2017 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Druhý ročník Tour de Franz, který letos směřoval do polského Krakova, je minulostí. Třídenní charitativní cyklopouť veze zpátky do Olomouce ještě bližší kontakt s Michalem Horáčkem, nové partnery a další rodiče postižených, kteří se k iniciativě připojují. Je zbytečné psát cestopis z Polska, protože o tom naše cesty nejsou.

banner tour

Tour odstartovala z Olomouce v sobotu prvního července etapou do Frenštátu pod Radhoštěm, a všechno podstatné se stalo už během prvního dne. Po roce jsme se v pelotonu opět setkali s panem Wesselym, který nevede facebook, a tudíž jsme o sobě rok v podstatě nevěděli. Až v Teplicích nad Bečvou jsme se znovu sešli, jako bychom se nikdy nerozešli, a vypadlo z něj, že pracuje ve volebním štábu Michala Horáčka. Toho, s nímž naše iniciativa něžně flirtuje už rok. Což je to nejdůležitější z celé cesty; Tour de Franz se nejezdí proto, aby se čučelo po památkách, a aby se pár lidí sedřelo do krve. Jezdí se proto, že naše věc je velmi politická - a to změna systému úhradových vyhlášek zdravotních pojišťoven. K řešení politické věci potřebujeme politika. A asi ho máme. Je to malý krok pro cyklisty, ale veliký skok pro postižené.

V Teplicích nad Bečvou jsme navštívili místní lázně; milé přijetí paní obchodní ředitelkou Kodlovou mělo za následek předběžný slib, že příští Tour de Franz na podporu naší iniciativy zúčastní zaměstnanci lázní, a co víc si jako organizátor můžu přát. Sluší se dodat, že Lázně Teplice nad Bečvou podporují LucyTeam v podstatě od jeho založení, a my si toho vážíme.

Co je dvouprocentní zákon

Ve Frenštátu jsme se potkali s paní Guryčovou, která má postiženého chlapce, a fandí nám od loňského Říma. Vyměnili jsme si několik podstatných informací. Totiž: na Slovensku mají takzvaný dvouprocentní zákon, který říká: když platíš sociální pojištění, můžeš dvě procenta z této částky poslat nikoli státu, ale konkrétnímu nemocnému. Výsledkem toho je, že na Slovensku rodiny s nemocnými dětmi nemají nejmenší problém koupit si všechny léky a zdravotní pomůcky, které pojišťovny neproplácejí. U nás podobný zákon několikrát neprošel Sněmovnou, a všichni, kteří mají postiženého potomka, finančně krvácejí jako zvířata. A to je přesně ten bod, na kterém budeme dál pracovat.

Představa, že se vydáváme na rovinatou polskou Tour, a tři dny nic nejsou, vzala za své hned druhý den. S kopci okolo Frenštátu se tak nějak počítalo, co se ale stalo potom, bylo nečekané. Přišel slejvák jako blázen, a promokli jsme na kost, s nulovou možností se usušit. Doprovodné auto pendlovalo mezi dvěma skupinami, lítalo jako hadr na holi, snažilo se být všude, ale ve výsledku nebylo nikde. Rozhodně mě to vede k poznatku, že čím víc lidí na Tour, tím víc je potřeba aut.

Jak vzdát svou vlastní cestu

Čím víc lidí, tím víc rozdílných strojů, na kterých se jede, a tím různorodější kondice účastníků. Peloton se trhal, a i když se před Těšínem sjel, dohromady se slepit prostě nedal. I když jsme na sebe čekali. Někteří vláli na konci v terénu, který připomínal cokoli, jen ne polské roviny (nabereš výšku - ztratíš výšku - a tak pořád dokola v nekonečném cyklu), jakmile se večer začalo šeřit a o pár stupňů se ochladilo, moje zpocené tělo, ještě mokré z ranního deště, vypovědělo službu. Kolega už dávno vzdal kvůli zánětu achilovky, zbytek se statečně a stále pomaleji prodíral k Bielsko Biale, a já jsem zůstával v sedle jenom proto, že jsem tušil cíl asi tak za pět kilometrů. Kdybych tušil, že jich ujedu (utlačím do kopce) ještě přes třicet, dávno dávno bych to čestně vzdal. Jenže nebylo jak. Pak přišla noc, výprava rozdělená na několik částí konečně konečně konečně potkala auto, a cesta ke kempu měla končit. Nekončila. Vedla do dalšího kopce a světla auta jedoucího před námi zmizela na jeho konci za setmělým horizontem. Podchlazený, několik hodin bez vody a třesoucí se zimou, neschopen ujít už ani metr jsem byl jsem pevně rozhodnutý sednout si prostě na chodník, a buď mě do rána někdo vyzvedne, nebo tam umřu, a bylo mi to úplně jedno.

Nějak jsem nakonec do toho kempu došel, a v ten moment mi bylo jasné, že dál nejedu. Nejprve jsem upadl do komatu, pak jsem se probral zimou, pak jsem se asi zeptal kde mám suché věci a když jsem znovu zvedl hlavu, tak u našeho stolu nikdo neseděl, pak mi ujely nervy, za což se kolegům omlouvám a mrzí mě to, a nějak jsem doufal, že dožiju rána. Dál nejedu.

Zbytek pelotonu dalšího dne dosáhl Krakova, což jim přeju a děkuju jim za účast; je to moc důležité. Pro naši věc jsou důležité ohlasy a to, že naši myšlenku přijal za svou jeden volební štáb a jedno velké zdravotnické zařízení, a že se podařilo spojit se s dalšími rodiči postižených. Dokonce máme plán, jak na to. Dvouprocentní zákon je přesně ten cíl, který jsme chtěli najít, a ke kterému jsme chtěli dojet. Každopádně to pro mě osobně znamená jednu věc, která mě na jednu stranu mrzí, ale bude nutná: jako organizátor Tour de Franz už příště nepojedu na kole, ale sednu si za volant. Pokud mám totiž řídit Tour, komunikovat s partnery, s jinými rodiči, pořádat tiskové konference, prodávat dresy, sdílet fotky na facebooku a pořizovat dostatečně koukatelné video z cesty, jednoduše nemůžu šlapat přes deset hodin denně na kole. A víc aut bude příště jednoznačně potřeba.

Vlastimil Blaťák

Další články