Zde může být vaše reklama.

Zákulisí Tour de Franz 11/24: Holanďanům pro ostudu v kempu

Zákulisí Tour de Franz 11/24: Holanďanům pro ostudu v kempu

25. 08. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Majitel kempu, nějaký Gavriély, ve kterém jsme čtyři dny žili, se měl po předchozí dohodě dostavit mezi osmou a devátou na recepci a zkasírovat nás. Když ale nepřišel ani na devět, ani na půl desátou, přičetl jsem to místním poměrům a odjeli jsme bez placení. Blbý pocit mi z toho zůstal do Comacchia, kde se situace opakovala v bleděmodrém zase s veřečí a opět nikdo nechtěl zaplatit. I to je Itálie.

Ráno jsme odstartovali a prvních šedesát kilometrů jsme jeli jak pily. Přes Portogruaro a San Donu di Piave se dva superstroje Voice rychle blížily k Benátkám, které jsme nenavštívili, protože šlo o čas. Nakonec, proč se mačkat mezi davy turistů. Slunko se rozhodlo nás udusit, na obloze nebyl ani mráček a voda v bidonech docházela až příliš často. Odpočaté nohy ale jako by cítily formu.

Dopravní předpisy? Neplatí

Všechno, co se říká o italských řidičích, je pravda. Jezdí si jak chtějí, a blinkry mají jenom pro okrasu. Člověk si na to po chvíli zvykne, a když chce na kole někam odbočit, prostě si tam najede, chce to jen trochu sebezapření. Na druhou stranu, Italové jsou za volantem velmi tolerantní. Na dvouproudé komunikaci sice vedle sebe naprosto běžně jezdí čtyři auta, přesto se ale všichni domluví. Kruháče jsou dělané obrovské a velkorysé, aby na nich vedle sebe mohly jet i dva nebo tři náklaďáky, a taky traktory.

Ano, traktory. Byly žně, a pořádný italský zemědělec má zásadně traktor značky Lamborghini, který nejen že trhá asfalt a umí jezdit po zadních, ale ještě ke všemu má poměrně noblesní design. Na kole se vedle nich nejezdí moc dobře, zvlášť pokud se řidič rozhodne jednou rukou troubit a druhou cyklistům mávat.

A potom přišlo Mestre. Předpokládám, že v něm vlastně žádný Čech nikdy pořádně nebyl a pro všechny je to jen parkoviště před Benátkami. My tím městem projížděli, a máme z toho trauma dodnes. Něco mezi přístavem, průmyslovou zónou a právě tím parkovištěm, s nejasným značením a s mraky kamionů, které si jezdí stovkou jak se jim zachce, a uprostřed toho všeho dva nechránění ubozí poutníci na kolech, kteří se naprosto marně snaží odbočit vlevo. Nemají ale naději. Když jsme se po krajně nebezpečném a servydrásajícím průjezdu sešli za Mestre na benzínové pumpě, měl jsem toho všeho právě tak akorát, a prostě se mi nechtělo dál. Opřel jsem kolo o stěnu a začal jsem stávkovat.

Kemp na úrovni čtyřhvězdičkového hotelu

Nakonec jsme vyjeli dál, a cesta to byla doslova za trest. Nejde ani tak o těch pár prostitutek u silnice, které vedle měly postavený kbelík s vodou jako hygienu, lákaly nebohé kamioňáky, a nám se podařilo ujet. Za Benátkami se totiž silnice napřímí jako podle pravítka, krajnice na ní žádná není, provoz je tam hustý a ještě hustější, kamiony kmitají kolem cyklistova ramene asi v deseticentimetrové vzdálenosti, a trvá to přes padesát kilometrů. Nic hrůznějšího jsem na kole nikdy nejel, doslova na každém metru nám šlo o život, a to člověku sil a radosti z jízdy zrovna nepřidá. Když tachometr ukázal sto třicet kilometrů toho dne, byl jsem přesvědčený, že prostě končím, dál už to v tom provozu nepůjde, na slunci se nedá dýchat, mám žízeň a není kde načepovat vodu, a když znovu nasednu na kolo, přejede mě ukrajinský kamion.

Trpěli jsme. Každý kilometr byl jako jindy deset, ale finále bylo nádherné. Všem se nyní doporučuje otevřít google mapy a podívat se ve street view na příjezdovou silnici do Chioggie. Tohle jsme viděli naživo, ze sedla kola, a zůstali jsme beze slov. Jestliže jsem do té doby postupně zpomaloval, protože mi docházely síly, nyní jsem zpomalil úžasem, protože takovou krásu, se siluetou neuvěřitelného města vzadu za louží jinde prostě nenajdeš.

Vyhledali jsme kemp, a stál nekřesťanské peníze. Jenže v téhle turistické zóně zkrátka není na výběr. Totiž kemp - český tramp si nesmí představovat tu travnatou plochu u lesa se suchým záchodem a vousatým hostinským, který tam někde vzadu čepuje vyškovská píva. Kemp na východním pobřeží, to jsou rovně střižené trávníky, zámková dlažba, provozovna kadeřníka, jedno supermercato, bazén s toboganem, a všechno je uzpůsobeno kočovným Holanďanům v přívěsech, kteří s sebou vozí i satelit a LCD televizi. Vedle nich jsme vypadali jako vandráci, což jsme ale nakonec byli.

Zcela zbídačený z těch skoro stopadesáti kilometrů na africkém slunci bez vody a mezi náklaďáky jsem se opřel o kufr auta, roztřesenou dřevěnou rukou jsem vytáhl igelitku s konzervami a dal jsem tomu svému nebohému dítěti na výběr, jestli chce slepici na paprice, nebo párek s fazulou. Otevřel jsem konzervy, zabořil jsem do nich lžíce, opřel jsem se úplně vysílený o blatník a začal jsem polykat nějakou krmi, jedno jakou, hlavně nezemřít a udržet si v chodu základní životní funkce. Po chvíli pak, jen tak z ničeho nic, přistoupila opatrně k našemu tábořišti blonďatá Holanďanka s útrpným výrazem, a nesla mému nebohému dítěti talíř těstovin posypaný parmezánem, jako pomoc hladovějícím. Polilo mě horko. Naprosto šokovaný tím, jak asi právě působíme s těmi konzervami na lidi, a po pár vteřinách bezeslovného zírání na ten talíř, jsem ji s poděkováním zahnal; přece mi nebude kazit výchovu.

Pak jsem nemohl usnout. Holanďané z karavanů chodili mlčky okolo a prohlíželi si mého nebohého chlapečka, jehož otec zřejmě nemá ani na těstoviny. V kempu byla pláž, komáři, kocour jako majitel kempu, moře, gekoni, a plážový písek plný odpadků, které právě sem vyplavuje celé Jaderské moře. Do Říma coby kamenem dohodil...

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák

Další články