Dnes:15°C

Zítra:17°C

Pondělí 16.9. Ludmila
Menu

Zákulisí Tour de Franz 17/24: Nádherné Orvieto

Zákulisí Tour de Franz 17/24: Nádherné Orvieto

03. 09. 2016 - 00:00

Etapa od Trasimenského jezera měla za cíl "usušit věci". Došlo k tomu na benzínové pumpě ztracené kdesi v italském vnitrozemí, kde se moje dítě zaryglovalo zevnitř na záchodě a nemohlo ven. Nakonec jsem synka vyprostil, pak jsme sjeli poslední kopec a Apeniny byly za námi.

To se takhle před cyklistou po několika dnech v horách otevře sjezd a na jeho konci šírá krajina, přehledná desítky kilometrů daleko. Ten pocit se nedá popsat, zvlášť když zubožené nohy chvíli nemusejí šlapat a kolo jede z kopce zadarmo. Byli jsme strašlivě spálení od slunka, zadky do krve, a protože na takové cestě je jen minimum možností si vyprat, už jsme i celkem smrděli. Za jízdy to nevadí, ale zastav někde a běž si koupit do lokálu kafe.

Z té sobotní etapy si toho moc nepamatuju. Skrz únavu, nevyspání a vůbec všechno dohromady jsem asi jen tak točil pedály a jel někam tam, kam mě nasměrovali z doprovodného auta. Víc nevím. Strčili mě na rozcestí doprava, zatočil jsem doprava. Pamatuji si jen to, že jsme odpoledne konečně dojeli do Orvieta a čekali na vlak, kterým měli přijet další dva cyklisté, aby s námi odšlapali poslední dvě etapy. Tak se i stalo, na minutu přesně, protože italské vlaky jezdí na minutu přesně.

Sbírkový účet Tour de Franz na neurologické děti
240 77 77 240 / 0300

 

Město jako z pohádky

Nic jako Orvieto jsem ještě neviděl. Město stojí v jinak rovinaté krajině na skále, na sopečné vyvřelině, za hradbami. Uvnitř nich se skrývá něco neuvěřitelného. Tak dokonale italská Itálie, až se tají dech, a uprostřed toho všeho katedrála, modře pruhovaná, stejně jako Dušanův burnus, ve kterém se vypravil do centra.

Našli jsme camp, hned u nádraží, který ale vůbec neodpovídal dosud získaným stereotypům italského kempování: žádné supermercato, žádný bazén s tobogánem, jen parkoviště pro přívěsy a kamioňáky, s jedním úzkým proužkem trávy, na kterém jsme postavili stan. Nicméně, v kempu byla pračka. Pračka!! Poprvé od výjezdu z Olomouce jsem se nemusel snažit přeprat trička v umyvadle bez špuntu, což samozřejmě vede jen k zamokření a následnému zplesnivění dresů; byla tu pračka, a pokud z toho, co dostala do bříška, nezemřela, pere dodnes.

Zbývalo nám do Říma asi 130 kilometrů rozdělených do dvou etap, a tak nějak jsme zjistili, že už to dokážeme. S tím, že přijeli dva noví členové, se atmosféra rozvolnila, uklidnila, celé to břímě tolika stovek kilometrů ze mě spadlo, a možná jsem aspoň chvíli vnímal tu Itálii kolem. Ovšem chvalozpěvy na krásy Orvieta nejsou nic, co by bylo přikrášleno a nadsazeno: skutečně to je neuvěřitelně krásné město.

Rychlým telefonátem jsem si potvrdil schůzku den před papežskou audiencí na české ambasádě; je potřeba totiž zavčasu probrat všechno. Kleká se, nebo nekleká? CO na sebe? Jak se chovat? Jakým jazykem mluvit? Nevěděli jsme nic. Tachometr ukázal při dojezdu do Orvieta přesně 1 400 kilometrů, tedy vzdálenost, kterou jsem neujel na kole za posledních patnáct let. Ostatní na tom byli podobně. Ale když je vůle, je i cesta.

Taky se začaly množit telefonáty z médií. Jestliže překročením rakouské hranice u Vyššího Brodu na nás začali všichni kašlat, nyní jsem se už zase proměnil v telefonní centrálu; s ohledem na chronicky vybitý telefon a opětovný nedostatek eurozásuvek se snad podařilo ty nejdůležitější hovory vyřídit.

Poslední kilometry bývají nejhorší. Hrozí nejvíce dopravních nehod, protože člověk rozvolní svoje soustředění. Pustil jsem to všechno z hlavy. Dojeli jsme. Zbývající kilometry už budou jenom taková slavnostní projížďka.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák

0 komentářů

Další články