Dnes:15°C

Zítra:17°C

Pondělí 16.9. Ludmila
Menu

Zákulisí Tour de Franz 21/24: Cesta ke Svatému Stolci

Zákulisí Tour de Franz 21/24: Cesta ke Svatému Stolci

09. 09. 2016 - 00:00

Vstávali jsme časně. Velmi časně. Pokud jsme vůbec vstávali, protože chodit spát skoro nemělo smysl. Oblékli jsme si vyprané dresy Tour, a jeden, bez sponzorských log, jako dar Otci Františkovi, jsme nesli s sebou v igelitce. Potácel jsem se Římem v polospánku a snažil jsem se nepít, protože to je tak, když si chce člověk odskočit z těžce vydobytého místa na slunci.

Těch otázek bylo milion. Je tolik, tolik závažných problémů na světě, a zejména třeba právě v Latinské Americe, odkud současný papež pochází. Jsou závažnější, než náš? Kolik takových poselství Vatikán denně vyslechne? Neměl bych zapomenout na všechna svá trápení a nepustit před sebe všechny ty, kteří mají možná závažnější problém? Potom jsem usoudil, že ne.

Sbírkový účet Tour de Franz na neurologické děti
240 77 77 240/0300

 

Generální audience se konají v moderním a alespoň trochu klimatizovaném sále Pavla VI., což je jediné štěstí, protože jinak by se těch dvanáct tisíc lidí asi udusilo. Většina ostatních lidí, kteří šli s námi, ovšem nebyli pelegrini s nějakým závažným poselstvím. Byly to ve většině dva druhy lidí: jednak ti, kteří brali papeže jako turistiku za celebritou, vřískali a bylo jim celkem úplně jedno, jestli přichází Svatý Otec, anebo Michael Jackson. Důležité je přece selfie. A potom to byli ve velkých skupinách lidé, které nelze označit jinak, než jako fanatiky: Horkokrevní Argentinci a Filipínci, kteří se ukřižovávají o Velikonocích, a v atmosféře všeobecného extatického jekotu a přemrštěných emotivních výlevů najde unavený cyklopoutník všechno, jen ne ticho k rozjímání. Jen občas se mezi lidmi objevil nějaký naprosto nenápadný, pokorný a nehlučný poutník, z jehož výrazu tváře bylo patrné, že ho něco trápí, a přišel do Říma hledat svoji útěchu.

Jednání během mše

Od mikrofonu začali kardinálové z příslušných zemí a v příslušných jazycích vítat jednolivé poutnické výpravy, obvykle početné a hlučné, a díky polskému kardinálovi došlo velmi brzy i na přivítání poutníků z Tour de Franz. A potom přišel František. Po čtyřech hodinách čekání.

A já si skutečně nejsem jistý, jestli je součástí víry také zkolabovat, nebo zpřerážet končetiny všem okolo stojícím. Začaly se dít neuvěřitelné věci, a opravdu jsme měli co dělat, abychom udrželi alespoň pár centimetrů nejmenšímu členovi výpravy k volnému dýchání. Pak mi zazvonil telefon a v angličtině jsem vedl skoro dvacetiminutový hovor s grémiem pro rodinu. V sále Pavla VI. právě začínala mše, kterou jsem nestačil sledovat, protože jsem se soustředil na angličtinu se zjevně portugalským přízvukem, což není zrovna to, co mě učili ve škole.

Výsledek tohoto hovoru, navazujícího na včerejší jednání, ve zkratce byl: Vatikán považuje za nepřijatelné, aby v jakékoli zemi nebyly zajištěny potřeby postižených vinou administrativně chybného systému. Vatikán žádá, aby mu z naší strany byla podána kompletní zpráva s přílohami a dvěma až třemi případovými studiemi konkrétních dětí, jejichž situace je vinou popsaného neřešitelná. Po posouzení příslušnými vatikánskými orgány můžeme počítat s jejich pomocí, která bude v především sestávat z oficiálního dotazu, položeného České republice.

Potom mše, jejíž průběh jsem nestačil sledovat, končila. Bylo skoro poledne, a my jsme stáli od šesti od rána na nohách bez kapky vody. František nejprve požehnal novomanželským párům, které se setkání účastnily, a potom zamířil k ostatním. Skoro jsem omdlel. Ne proto, že se přiblížila známá osobnost, ale prostě z nedostatku kyslíku. 

"Otče, přijeli jsme za Vámi z České republiky," řekl jsem. "Já to vím", řekl on. Pak jsem měl pocit, že tam stojím úplně nahý, zbavený všech společenských masek, které tak jako každý musím mít na tváři při různých setkáních s různými lidmi. Ne tak zde. Hlavou mi z ničeho nic probleskla vzpomínka na velmi, velmi rané dětství, jak jsem se možná roční poprvé vydal sám na hřiště mezi ostatní děcka. Ta cesta, na kterou jsem tehdy vyšel, mě dovedla až sem. "Pomůžou vám," řekl František, a odešel.

Místo na zemi

Vypotáceli jsme se ven, a nejprve jsem si lehnul na dlažbu Svatopetrského náměstí. Potom jsem vzdal láhev s vodou, které jsem se chtěl původně napít, a místo napití jsem polil hlavu synovi, který už kondičně nezvládal to celodenní vypětí. Byli jsme doslova na pokraji fyzického zhroucení. Jenže únava přejde a to ostatní zůstane. Došli jsme do cíle celé cesty.

Volali mi novináři, z televize, z rozhlasu, z nejrůznějších redakcí, a tak zatímco jsem jednou rukou skoro křísil syna, druhou rukou jsem držel u ucha telefon a poskytoval rozhovory do médií. Jsem jenom malý člověk. Úplně obyčejný, jako ta tráva venku. Kdysi jsem řekl, že po tom, co prožíváme poslední léta, mám už v životě jen jednu ambici: jedno dítě řádně vychovat, a druhé řádně pochovat. A potom se chci přesunout někam daleko, do klidu, třeba na Sibiř do srubu k Jeniseji, a mít klid.

Vezli mě zpátky metrem, a dobře tak, protože sám bych v tu chvíli už asi ani nenašel vchod. Uspořádal jsem celou Tour a přejel jsem dvoje evropské velehory, ale teď už mi nezbylo ani kousek síly. Vyšlo to jen tak tak akorát. Vedle ve voze metra seděli cizí lidé, někteří z nich jeli ze stejného místa jako my, a každý z nich měl svoje starosti a svůj příběh, jako my. Do Říma už jsem se ani neohlédl, protože byl nejvyšší čas odjet, protože jsme spěchali zpátky tam, odkud jsme před dvaceti dny vyjeli, kde je naše místo, a kde můžeme tvořit to, k čemu jsme byli díky Bohu určeni.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák

0 komentářů

Další články