Zde může být vaše reklama.

Hanáci jsou konzervativní, ale taky štědří a pohostinní, říká bývalá prostějovská novinářka Blanka Oujezdská

Hanáci jsou konzervativní, ale taky štědří a pohostinní, říká bývalá prostějovská novinářka Blanka Oujezdská

15. 07. 2017 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Pochází ze Slovenska, žila a pracovala v Prostějově, později v Bruselu a dnes působí jako vedoucí infocentra v pražských Kolovratech. Řeč je o Blance Oujezdské, kterou si mohou mnozí čtenáři pamatovat jako novinářku regionálních novin. Při příležitosti nedávné návštěvy Prostějova poskytla Hanáckému Večerníku rozhovor. V něm vypráví historky ze svého pracovního života na Prostějovsku nebo popisuje, jak se mění veřejná prostranství ve městě. Prozradila i svůj názor na ožehavou kauzu starého židovského hřbitova na Tylově ulici.

Blanka Oujezdská působila jako žurnalistka v několika regionálních periodicích v době na přelomu tisíciletí. Pracovala také v Regionálním osvětovém kulturním středisku ROSA jako kulturní pracovnice. Spolu s pedagožkou Základní umělecké školy Vladimíra Ambrose v Prostějově Hanou Kotyzovou iniciovaly festival amatérského divadla Medart, který funguje úspěšně dodnes. Několik roků žila v Bruselu a posledních deset let pracuje jako vedoucí Infocentra s knihovnou Městské části Praha-Kolovraty. Do Prostějova se ale ráda a často vrací.

 

Působila jste několik let jako prostějovská novinářka. Zajímají se lidé v Prostějově o to, co se děje kolem nich?
Začínala jsem v roce 1996 v Hanáckých novinách, které tehdy vycházely tuším třikrát týdně zpočátku v Olomoucké mutaci, k nimž se později připojilo Přerovsko, Prostějovsko, Šumpersko a Jesenicko. Tehdy se prostějovská mutace teprve dostávala do povědomí čtenářů, kteří byli zvyklí na Prostějovský týden. Myslím, že chvíli trvalo, než si na nové periodikum zvykli. Opouštěla jsem Prostějov v roce 2002, tedy v době, kdy se Prostějovský týden měl stát deníkem a pamatuji si, že jsme v redakci byli hodně skeptičtí. Hanáci jsou tradiční, konzervativní, což samozřejmě souvisí s historií. Pamatuji si, jak si kolegové z ostatních deníků pochvalovali servis pro novináře v sousedních okresech, zatímco na prostějovské radnici jsme museli z radních informace zpočátku pracně dolovat.  Bylo to ale předtím, než zřídili funkci tiskového mluvčího. Mám zkušenost z tehdejšího Okresního úřadu. Když jsem někdy v lednu chtěla po pracovníkovi živnostenského odboru vědět, kolik udělili za uplynulý rok pokut, divil se, proč jsem přišla znovu, když jsem se na to samé ptala přesně před rokem.
Ale na druhou stranu jsou Hanáci velmi štědří a pohostinní. Pokaždé, když jsem vyrazila na reportáž někam mimo město za starousedlíky, hned jsem dostala kafe do obřího hrnku nalité až po okraj.

Jak byste charakterizovala mentalitu Prostějovanů, třeba ve srovnání s lidmi z Bruselu nebo Prahy, kde jste poté žila?
S mentalitou souvisí i to, zda se zajímají o to, co se kolem nich děje. Je pravda, že moc podnětů od nespokojených občanů jsem nedostávala, témata jsme si museli hledat sami. Možná je to i tím, že se obraceli raději na zaběhnuté celostátní deníky. Vzpomínám si, jak se jednou editor divil, kolik zajímavých témat se najde na Šumpersku, zatímco Prostějovsko je na kauzy chudší. Ale to je právě dáno historickým vývojem. Na Šumpersku či Jesenicku je přece jen jiná skladba lidí.
A srovnání s Belgičany? Brusel je město, kde se nespěchá, lidé se na sebe usmívají, při setkání či loučení se líbají na tváře a v autobuse si za jízdy vesele povídají s řidičem. V Belgii je věčným tématem rivalita mezi Vlámy a Valóny a nově soužití s přistěhovalci z Blízkého východu. Hezky to charakterizuje tato anekdota: Nejfrekventovanější vlámské příjmení je Peeters a nejčastější křestní jméno v Bruselu je Mohamed. Nikde v celé zemi však nenajdete člověka, který by se jmenoval Mohamed Peeters.
Praha je zase něco jiného. Panuje tam jiný životní styl, rychlejší tempo a mimopražským se může zdát, že tamní lidé jsou agresivnější, razantnější…

Na co z let, kdy jste působila v Hanáckých novinách a v Prostějovském dni, ráda vzpomínáte?
Díky své práci jsem se podívala i do těch nejodlehlejších koutů regionu a poznala spoustu zajímavých lidí. Ráda jsem psala tzv. storky, tedy příběhy lidí, kteří se věnují zajímavým koníčkům nebo dosáhli výrazných úspěchů ve své profesi. Ale na druhé straně novináři musí informovat také o neštěstích či tragických příbězích a věnovat se dlouhodobým a na první pohled nepřehledným kauzám. Vzpomínám si na jeden příběh se šťastným koncem, kdy se celkem brzy povedlo najít zatoulaného chlapce, který se schovával ve vykotlané vrbě, snad ze strachu před trestem za špatné známky. A když se třeba povedlo znovu otevřít odložený soudní spor a věci se daly do pohybu správným směrem, to bývá pro novináře největší zadostiučinění.
Musím dodat, že o těch nejzásadnějších kauzách se mnohdy novináři dovídají náhodně. Takto jsem se kdysi dostala k informaci, že na Petrském náměstí stříleli ze vzduchovky na faráře. Náhodou jsem zašla na schůzku lidovců, kteří tento incident zmínili těsně před koncem jednání. Podobně při loučení se šéfem odboru dopravy ve dveřích jeho kanceláře jsem si vyslechla, že v polích na opuštěných železničních tratích třetí kategorie jsou odstaveny vagóny určené do šrotu. Pak už nezbývalo, než se na tuto vozovou hradbu podívat blíže.

Přibližně patnáct let už nežijete v Prostějově. Jak hodnotíte změny ve vzhledu města od té doby? Zajímal by mě Váš názor třeba na rekonstrukci náměstí, budovy Prioru a podobně.
Jsem nadšená ze sgrafit zmizelých židovských uliček na zdi, která odděluje Školní ulici od Smetanových sadů. Přála bych si, aby autor Tomáš Vincenec takto oživil i jiná zákoutí města. Jinak park ve Smetanových sadech po revitalizaci „prokoukl“ a příjemný pohled je také na dřevěné plastiky v parčíku kolem prostějovského zámku.
Všimla jsem si, že město nechalo upravit také prostranství před muzeem. Chybí mi tam však trávník nebo kousek zeleně – nová dlažba je ve stejném odstínu jako fasáda budovy, což při pohledu zdálky splývá. Na náměstí najdeme více druhů dlažby. Zřejmě je to dáno tím, jak se postupně prostranství rekonstruovalo. Mám pocit, že tam je více nesourodých prvků. Ale snad to radní časem sladí.

Před časem hranice Prostějova překročil spor o budoucí podobu plochy bývalého židovského hřbitova u Reálného gymnázia. Proti návrhu americké židovské nadace vznikla petice čítající několik tisíc podpisů. O čem podle Vás tato kauza svědčí?
Zdá se, že židovské památky pokaždé vyvolávají emoce. Před časem jsem viděla dokument o židovském hřbitově v Třebíči, kde byla omezená otevírací doba, a ortodoxní židovští potomci ze zahraničí museli v dlouhých pláštích přelézat zídku. Věřím, že v Prostějově se najde kompromis mezi požadavky obyvatel, židovské obce a radnice a výsledkem bude důstojné pietní místo.

Prostějovská komunální politika je poněkud specifická tím, že v ní jsou stále stejní lidé. Napadlo by Vás před patnácti, dvaceti lety, že v roce 2017 budou v prostějovském zastupitelstvu sedět lidé jako Josef Augustin, Miroslav Pišťák nebo Václav Šmíd?
Pro tradiční Hanáky je to asi sázka na jistotu. Volí lidi, které znají a kteří se jim zřejmě osvědčili. Informací o těchto komunálních politicích mají k dispozici dost, takže je tato volba plně na jejich svobodném rozhodnutí.

Právě Augustin a Šmíd byli na radnici už před sametovou revolucí jako místopředsedové národního výboru. Jak vnímáte, že se právě tito komunisté před téměř třemi lety vrátili do rady města?
Také se divím, že téměř po třiceti letech ještě někdo volí komunisty. Ale je to prý tím, že příslušnost k této straně se dědí. Dokonce se v této souvislosti zmiňuje termín “rodový komunismus“. Takže platí to, co už bylo řečeno – je to přání voličů. Víc mi ale vadí, že je spousta lidí, kteří k volbám nechodí. Tím vlastně odevzdají svůj hlas komunistům, protože ti chodí volit všichni a pokaždé. Ale to je poučka, kterou dnes zná už každé malé dítě, a nemusí být ani nezletilým aktivistou…

Děkuji za rozhovor.

 

Jakub Čech

Další články