Zde může být vaše reklama.

Rok 1918: Jak měla Olomouc patřit Německému Rakousku

Rok 1918: Jak měla Olomouc patřit Německému Rakousku

26. 10. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Když se psaly dějiny a vznikalo samostatné Československo, rozhodovalo se o osudu Olomouce jinde než v Olomouci. Snaha začlenit větší část Moravy na území Německého Rakouska byla ovšem něčím, co západní mocnosti nemohly akceptovat.

Ferdinand Peroutka v prvním díle Budování státu velmi přesně popsal situaci, za které došlo k realizaci separatistických tendencí. „Může působit jako překvapení, že první čin, kterým začal ústavní rozpad a drobení Rakouska, nevykonal žádný z opozičních národů, nýbrž rakouští Němci … 21. října němečtí poslanci vyhlásili utvoření státu německo-rakouského, ustavili zatímní Národní shromáždění a pronesli řeči na rozloučenou s Rakousko-Uherskem.“ A dále F. Peroutka pokračuje  vysvětlením motivů. „Rakouští Němci měli připraveno několik pronikavých a drsných programů, jak upravit postavení německých národů po vítězném skončení války. Na možnosti jiné připraveni nebyli. Jádrem jejich válečných plánů  byla nebývalá a brutální germanizace, jíž, jak se zdálo, nic nebude stát v cestě. Po válce hodlali si Němci počínat právě tak, jak si počínali Maďaři v Uhrách: krvi neněmeckých národů má být popřána jen ta čest, že se smísí s krví kmene vládnoucího.“

Při deklaraci nového státu, který měl být republikou, přednesl zatímní předseda vlády dr. Waldner řeč naplněnou zdrcující kritikou habsburské monarchie, kde německý národ prý nesl těžké břímě. Spojení Němců s habsburskou dynastií nebylo přetěžkým břemenem, umožňovalo jim pozici vládnoucího národa, drželi pozice, které přesahovaly jejich početnost, prováděli germanizaci a přinutili neněmecké národy, aby sloužily velkoněmecké politice. Němci v celém Rakousko-Uhersku tvořili jen 24% všeho obyvatelstva a drželi 74% všech vedoucích míst ve státních úřadech a v armádě. V demokratických poměrech po roce 1918 by své privilegované postavení ztratili, proto spěchali vytvořit nový stát, který by zahrnoval nejen rakouské Němce, ale i Němce z českých zemí. Základy německo-rakouského státu byly položeny o týden dříve, než vzniklo Československo. A podíleli se na tom i němečtí poslanci z Čech a Moravy. Mezinárodní situace nebyla však takovému plánu nakloněna.

Olomouc měla patřit Německému Rakousku

Francouzská rozvědka záhy zjistila, že Německé Rakousko počítá s připojením k Německu. Tak by poražené Německo bylo větší a mělo více obyvatel než před válkou. To Francie nemohla trpět. Ostatně záhy to nebylo žádným tajemstvím, psal o tom otevřeně rakouský i německý tisk. Nakonec Dohoda podobný záměr přímo zakázala. A do této situace přišla sudetoněmecká reprezentace se založením čtyř separátních státních útvarů a několik enkláv. Brno, Jihlava a Olomouc měly být součástí Německého Rakouska. Z českých zemí měl být vykrojen každý kousek, pokud v místě žili Němci. Po mnichovském diktátu bude podobný záměr s úspěchem realizovat sám Adolf Hitler. Ostatně od rakouských nacionalistů vede k němu přímá cesta.

Sudetoněmečtí poslanci z Čech vyhlásili 28. října 1918 ve Vídni  v dolnorakouském zemském sněmu založení Deutschböhmen jako samostatné provincie Německého Rakouska. Byla vytvořena zemská vláda, v jejímž čele stál zemský hejtman Raphael Pecher, ale když vstoupil do ústřední vlády ve Vídni, byl nahrazen Lodgmannem von Auen, který se narodil 21.12.1877 v Hradci Králové a zemřel 11.12.1962. Sídlem zemské vlády měl být Most, také Teplice měly zájem, stejně jako Ústí nad Labem, ale nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch Liberce. A tyto informace získala záhy Praha. 

Tento separatistický útvar měřil v teoretických hranicích 14 464 km2 s počtem 2 193 878 obyvatel. O den později byla pro severní Moravu a Slezsko vyhlášena další samostatná provincie s názvem Sudety a se sídlem v Opavě. Zaujímala 6 534 km2 a měla 678 000 obyvatel. Spojení na Vídeň neměla, ale spíše se počítalo s připojením k Německu. Zemský hejtman byl dr. Robert Fraissler, jeho zástupcem Hans Jokl a dr. Stephan Licht.

Čeští informátoři, ale záhy i noviny, přinesli informaci, že členové zemských vlád nesou titul zemských radů a v Liberci Anton Schäfer řídí resort sociální péče, Oswald Hildebrand  zdravotnictví, Anton Diesel výživu a vrchním velitelem „Lidobrany“ byl Anton von Goldbach. Některé dobrovolnické jednotky nesly i jiné místní  názvy. Nicméně záhy se od Čechů žijících v Liberci, Mostě, Svitavách a ve Znojmě zjistilo, že vojáci jsou většinou z řad dělníků, kteří nedostali po propuštění z rakouské armády práci a službu v sudetoněmeckých oddílech chápou jako jisté sociální zajištění, Také morálka nebyla valná. Tíha prohrané války působila depresivně a někteří Němci se vyslovovali, „že už mají nacionálních štvanic plná hrdla.“ Důstojníci z bohatších vrstev „si užívali života a o vojačení příliš nestáli.“ Proto také opavská, liberecká i znojemská vláda usilovně hledaly pomoc v zahraničí, ve Vídni, v Sasku v Drážďanech, v Lipsku a také v Berlíně. Tyto styky sledovala pečlivě francouzská rozvědka a osobně mám dojem, že by případnou intervenci německého vojska do Československa dokonce uvítala. Ve francouzském generálním štábu byla skupina důstojníků, kteří litovali, že jejich armáda se díky příměří a mírovému jednání musela zastavit na hranicích Německa a přijali by každou záminku, aby se francouzské divize daly na pochod, jejich snem bylo obsazení Berlína. To ovšem nebylo v zájmu Velké Británie, která si nepřála příliš oslabené Německo a vůbec neměla zájem na příliš silné Francii, jež nyní oblast svého vlivu rozšířila do středoevropského prostoru a na východ až k samým hranicím Moskvy. V případě, že by bojové akce čs. zahraniční armády v Rusku (na Sibiři) byly úspěšné … To nebyla pro Londýn výhodná perspektiva, vždyť čs. útvary se na Sibiři prohlásily za součást francouzské armády a měly také ve vedení francouzského generála. Německý generální štáb nelze podceňovat, další válku si nepřál, neměl žádnou naději na vítězství, navíc se armáda rozkládala, v zemi vládla bída a hlad. Německé velení předpokládalo, že získá příznivé podmínky. Později bude A. Hitler tvrdit, že to bylo právě ponížení, utrpěné po porážce Německa, které vedlo ke vzniku jeho hnutí – nacismu. V té době jeden ze zpravodajských důstojníků prohlásil, že Němci nikdy neuvažují o tom, proč válku prohráli, ale jak další válku připravit a vyhrát.

Sudetoněmecká reprezentace v separatistických útvarech se okamžitě hlásila k právu národů na sebeurčení a ve vlastním zájmu rozšířila právo národa na právo menšin. Tvůrci programu na sebeurčení národů nikdy nepředpokládali, že by toto právo mělo být právem každé etnické skupiny, která se kolonizací a nebo agresí dostala mimo hranice vlastního státu. Právo na sebeurčení bylo třeba na Německu a Rakousko-Uhersku vybojovat a dát ho národům, které neměly svůj stát. Polákům, Čechům, Slovákům, Slovincům, Chorvatům, Ukrajincům apod. Myslelo se také na Finsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Nemyslelo se na německé menšiny roztroušené až v Rusku, na Ukrajině, v Pobaltí, Sedmihradsku, Rumunsku, Banátu, Maďarsku, Chorvatsku apod. Proti tomu ovšem stálo heslo všeněmeckého a velkoněmeckého hnutí, žádající, aby všichni Němci žili jen v jednom státě. V nacistické éře to vyjadřovalo heslo: jeden národ, jedna říše, jeden vůdce.

Sudetoněmečtí politikové se nyní tvářili jako by vedli válku právě proto, aby se právo na sebeurčení uskutečnilo. Před rokem 1918 o právech potlačených národů nic nechtěli vědět a společně s velkoněmeckým hnutím znemožnili, aby habsburská vláda vyšla vstříc oprávněným požadavkům Čechů, Slováků, Ukrajinců, Poláků, Italů, Slovinců, Rumunů, Srbů a příslušníkům Bosny a Hercegoviny. Jejich volání vyznívalo značně falešně a ani Německo nemělo čisté svědomí, upíralo národní práva Lužickým Srbům a několika milionům Poláků, které přivtělilo k Prusku při trojím dělení Polska.

Jiří Nekvinda, jeden z amatérských zpravodajů, dokonce vyslovil hodnocení, ale až mnoho let po roce 1918, že sudetští Němci vlastně rozbili dva státy, habsburskou monarchii, když nechtěli připustit svobodu pro Čechy, a znovu v roce 1938. Do budoucna předpověděl, že agresivní Německo napadne Čechy proto, že tam jsou Němci a kdyby tam nebyli, proto, že tam chtějí být.

Pro separatistické státní útvary se přihlásily celkem na 3 miliony Němců, tak to tvrdila propaganda liberecké zemské vlády. Zcela opomenula, že mezi těmito Němci v pohraničí žilo, podle odhadu českých národních spolků, také 600 000 až 800 000 Čechů. Přesná čísla nelze uvést, rakouská statistika byla vždy velmi ošidná, zjišťovala totiž obcovací jazyk a podle potřeby byly osoby znalé německého jazyka označovány za Němce. Proto se také v době mnichovského diktátu A. Hitler domohl, aby kriteriem bylo rakouské sčítání lidu z roku 1910.

Liberecká, opavská a znojemská vlády vůbec neuvažovaly, že by Čechům, jako menšině žijící mezi Němci v pohraničí, poskytly nějaká práva. Již před rokem 1918 bylo politickým snem sudetských Němců vytvoření tzv. uzavřeného území, kde by vládli Němci a Čechům by se nepřiznalo nic, jen možnost se nechat poněmčit. Národní výbor ve Svitavách upozorňoval, že zjišťování německého obcovacího jazyka bylo prováděno řadou podvodů, v některých německých továrnách sčítací archy vyplňovali němečtí úředníci za české dělníky. Jindy se německý jazyk zapsal jen proto, že dělník rozuměl německým příkazům mistra nebo německého továrníka. Mnoho Čechů z důvodů smíšeného manželství uvádělo obcovací jazyk německý. Češi ve službách státu na dráze, u pošty, v úřadech a v armádě i u četnictva uváděli německý obcovací jazyk jako nezbytný předpoklad kariéry. Proto nelze přesně určit počet Čechů v pohraničí, na území separatistických státečků.  Víme však, že v době mnichovského diktátu muselo své rodiště opustit před nacistickým záborem rovněž 600 000 Čechů, když dalších 200 000 přece jen v Sudetech zůstalo.

Složité poměry z práva národů na sebeurčení by bylo možno řešit, kdyby sudetští Němci byli národem odlišným od Němců a nikde neměli svůj stát. Ale tak tomu není. Počátkem listopadu 1918 hlásily české národní výbory z Jičína, Rychnova nad Kněžnou, Poličky a z dalších míst, že převládají velkoněmecké  nálady v přilehlém pohraničí, což se projevuje nošením německých státních znaků a vyvěšováním německých vlajek, ne rakouských.

Třebaže i dnes lidé ctí autoritu amerického prezidenta Wilsona a jeho teorií o právu národů na sebeurčení, přece jen mezi dohodovými politiky se šuškalo, že to byl jen nástroj na rozbití Rakousko-Uherska, když v roce 1917 nepřistoupilo na separátní mír se západními mocnostmi a zůstalo po určitém váhání po boku imperialistického Německa až do hořkého konce. Připojím jen poznámku, že Vídeň setrvala po boku Berlína, když zjistila, že dvě revoluce vyřadily Rusko jako velmoc ze hry a že tím svitla naděje na vítězství centrálních mocností, vždyť německá i rakouská  vláda mohla po uvolnění svých divizí na východě podnikat na západní a jižní frontě ještě ofenzivní akce.

Spojené státy americké daly každému občanská práva, ale žádná kolektivní práva pro etnické celky (menšiny) nepřijaly. Dokonce v jejích ústavě není ani právo na odtržení a když vznikl na jihu separátní stát byl likvidován ve válce Severu proti Jihu za cenu jednoho milionu životů.

Nejbližší spolupracovník prezidenta Wilsona, státní tajemník Lansing, si do svého deníku poznamenal: „Čím více přemýšlím o Wilsonově prohlášení o právu sebeurčení, tím více jsem přesvědčen o nebezpečí, jež vzniká, vkládáme-li takové myšlenky do mysli některých plemen. Musí se stát základem nemožných požadavků na mírové konferenci a vyvolat zmatky v mnoha zemích… Toto heslo je nabito dynamitem. Jaké neštěstí, že bylo vůbec kdy vysloveno. Co bídy v budoucnosti způsobí!“ Takovým nemožným požadavkem bylo roztržení ekonomického celku, vytvořeného z českých zemí, žádost, aby Brno, Olomouc a Jihlava byly podřízeny vládě ve Vídni.

Hrozila i ozbrojená srážka. Mocnosti naštěstí Německé Rakousko nepodporovaly

Informace, přicházející do Prahy, ale i do českých vojenských posádek, hovořily především o stavu, kdy v některých městech jsou vlastně dvě vlády. Jedny úřady čekají na pokyny z Vídně, případně z Liberce nebo Znojma, zatímco české národní výbory se řídily pokyny z Prahy a nebo jednaly zcela iniciativně podle místní situace. Němečtí soudci například žádali, aby přísahu novému státu mohli složit až podle toho, zda mírová konference v Paříži prohlásí sudetoněmeckou oblast za součást Československa.

Další zpravodajská hlášení mluví o tíživé zásobovací situaci, o strachu bohatých před proletariátem, o přepadávání a rabování skladů a obchodů (např. v Ústí nad Labem), o bojkotu železnice. Například ve Svitavách Němci znemožnili dopravu na trati Svitavy-Polička a na nádraží docházelo neustále ke konfliktům  mezi českými cestujícími a německými železničáři a svitavskými výrostky. Předmětem německých stížností byly také nedostatek práce a nezaměstnanost, špatný stav průmyslu a železnic, nedostatek léků apod.

Nejzávažnější informace se však dotýkaly různých žádostí o vojenskou intervenci. Němci žádali pomoc ve Vídni, kde došlo k pokusu sestavit oddíl dobrovolníků a odeslat ho do Znojma, ale pro malý zájem z celé akce sešlo. Vážnější byly žádosti do Saska, ale ani tady nebyly vyslyšeny.

Největším zklamáním pro libereckou vládu bylo, když dodatečně zjistila, že německý konzul v Praze Gebsattel blahopřál Národnímu výboru  k vytvoření samostatného státu již 29. října 1918. Byl to první cizí diplomat, který se takto prezentoval přímo v hlavním městě. To ještě nevěděli, že policejní důstojník Richard Bienert (1881-1949), působící od roku 1906 v rakouské policejní službě spolupracoval za války s českým domácím odbojem, držel nad ním ochrannou ruku a využíval svých informačních zdrojů ve prospěch nové republiky. Jeho informace pocházely i z oblasti liberecké vlády. Již 30. října 1918 byl jmenován novým pražským policejním ředitelem, 20. května 1920 byl již policejním prezidentem. V letech 1942-1945 byl též ministrem vnitra protektorátní vlády a od 19. ledna 1945 do 5. května také předsedou vlády, pověřeným současně zastupováním prezidenta Háchy. Po válce byl odsouzen ke třem letům vězení, ale o tom ještě pojednáme.

Poslední naděje pro libereckou vládu na vojenský převrat padla, když českým zemím bez incidentu a velmi korektně projelo 8 německých divizí, stahujících se z rumunské a bulharské fronty. Tehdejší německá vláda se na celou záležitost dívala pod zorným úhlem mezinárodního práva,  uznávala tisícileté hranice mezi českým, případně rakousko-uherským státem a Pruskem, případně Německem. Otázku sudetských Němců považovala za vnitřní záležitost Československa a na pohraniční území si nečinila žádné nároky, toto území Německu nikdy v dějinách po právní stránce nenáleželo. Patřilo vždy k českému státu a s ním i do habsburského soustátí. Habsburští panovníci byli přece také českými panovníky.

Když potom zasedli v československé, rakouské a německé vládě také sociální demokraté, situace se zlepšila a byla ještě nadějnější. Poté co Praha dovolila zásobovat Vídeň potravinami a  uhlím a ještě později poskytla finanční půjčku rakouské republice, ovšem s tichou podmínkou, aby se neuskutečnilo spojení Rakouska s Německem.

Až do 10. listopadu 1918 se sudetoněmecká politická reprezentace odmítala podřídit pražské vládě, která i z těchto důvodů musela upustit od decentralizace a naopak byla nucena zavést tak zvaný pražský centralismus, jinak by soudržnost státu neudržela.

Pozorný sledovatel děje si zajisté také uvědomí, že první větší nástup českých jednotek do pohraničí k likvidaci separatistických vlád nastal poměrně pozdě, až v prosinci 1918. Jen z iniciativy některých národních výborů (např. v Jaroměři, Náchodě, Vysokém Mýtě, Jičíně a jinde) čs. jednotky vstoupily na přilehlé pohraniční území, často je tam volalo české obyvatelstvo, které ani po 28. říjnu nesmělo v některých městech (Svitavy) otevřít českou školu.

Odmítavé stanovisko k československému státu se měnilo po 9. listopadu, nejprve u bohatších vrstev německého obyvatelstva. Při rozboru zpráv z pohraničí zjišťujeme největší iniciativu u bankéřů a průmyslníků, ti se sešli ve Vídni a zcela realisticky zhodnotili situaci. Hospodářská situace v ČSR se jim  jevila jako perspektivnější, starosti jim činila rakouská a německá inflace a prudce stoupající radikalizace lidu, především propuštěných a nezaměstnaných vojáků. Strach z bolševické revoluce byl značný. A Československo již tím, že jeho ruské legie nepodporovaly sověty a současně byly spojencem Dohody, skýtalo jisté záruky, že i politický režim bude protikomunistický. Velkou obavu měly finanční kruhy z toho, že v rámci Německa anebo poraženého Rakouska by se musely podílet na úhradě reparací, o kterých se již tušilo, že budou značné. Ve spojeneckém státě jim něco takového nehrozilo, to ovšem jen předpokládaly.

Záhy však přišly z pohraničí další, pro sudetoněmecké občany zneklidňující zprávy. Od 14. října 1918 zasedli ve vládě Maxe Bádenského i sociální demokraté. Když se německá generalita a admiralita rozhodly zvrátit  situaci tím, že by německé válečné loďstvo svedlo boj na otevřeném moři, námořníci v Kielu se vzbouřili. K nim se přidávali dělníci. V německých městech vznikaly nové mocenské orgány, rady vojáků a dělníků. V Bavorsku byla sesazena královská dynastie, německý císař uprchl ze země. Německo bylo 9. listopadu prohlášeno republikou. Vládní moc převzala 10. listopadu rada lidových zmocněnců a 16. prosince začalo zasedání I. říšského kongresu dělnických a vojenských rad v Berlíně. Všechno jasné příznaky revoluce. A situace v Rakousku, zejména ve Vídni, byla také nabita revolučním vzruchem.

Aniž by to sudetoněmecký lid věděl, mnozí státní úředníci, především však průmyslníci, zasedli telefonům a volali na velitelství nejbližších českých vojenských jednotek, žádali obsazení svých měst. Tovární objekty nabízeli k ubytování vojska. Někteří to udělali ještě chytřeji, vhodnou formou podnítili funkcionáře českých spolků, aby o intervenci požádali sami. Ti se obraceli ponejvíce na národní výbory větších českých měst. Také informace dobrovolných důvěrníků byly nadějné a dávaly tušit dokonce možnost bezkonfliktního obsazení. Jen se nevědělo, jak se zachovají oddíly německých městských gard a lidobrany.

V některých místech získaly české jednotky mimořádnou podporu, při osvobození zajateckého tábora v Broumově, Vznikl ze srbských zajatců oddíl, který zajišťoval hranice našeho státu v broumovském výběžku proti Německu. Také na Litoměřicku podporovali Srbové čs. vládu.

Poměrně rychlá konsolidace čs. armády umožnila postupné obsazování pohraniční oblasti. Probíhalo dosti schématicky. Po předběžných informací, získaných od českých důvěrníků a dobrovolníků, nastoupil příslušný český oddíl do vlaku a odjel na místo určení. Došlé informace byly kvalitní, obsahovaly údaje o počtu německé lidobrany, o jejich výzbroji, rozložení, zásobování, dopravní situaci a o morálce. Ta nebyla valná. Na mnoha místech bylo zjištěno, že německým vojákům se nechce bojovat, že nedostali slíbený žold, strava je špatná a velitelé nezodpovědní. Značná část měst byla obsazena jen četou, která vystoupila z vlaku a odebrala se v bojovém zajištění na místní radnici, zde velitel přijal přísahu starosty, aby ho mohl nechat dále úřadovat  a na některé státní budově byla vyvěšena česká vlajka. Současně se žádalo odevzdání zbraní a rozpuštění německé lidobrany, ta se však většinou již rozutekla.

Zcela nečekaným jevem z hlediska zpravodajské praxe, byla skutečnost, že od českých jednotek zběhlo několik vojáků německé národnosti a informovali o čase i plánu svých jednotek sudetoněmecká velitelství a úřady. Jen někde se připravila obrana, ale ve většině případů právě tato informace vedla k poklesu morálky lidobrany a v několika případech byly odstraněny zátarasy.

Sudetoněmečtí publicisté zamlčují, že české pluky, vstupující na území separatistických vlád, měly ve svých řadách také vojáky německé národnosti, bylo tomu tak u 30. a 98. pluku z Vysokého Mýta a 74. pluku z Jičína. Menší počty byly i v dalších  čs. útvarech. V novinových článcích němečtí novináři silně nadsazovali, aby tím vylepšili špatnou bojovou morálku. Psali, že k dobytí Mostu bylo použito těžké dělostřelectvo. Před Mostem však byla jen dvě lehká polní děla, která skutečně několikrát symbolicky vystřelila. O 30. pluku z Vysokého Mýta se tvrdilo, že provedl ofenzivu proti severní Moravě a Slezsku. Popisovaly se těžké boje, ke kterým nikdy nedošlo. Skutečnost byla poněkud jiná.

30. pěší pluk se vrátilo po vzpouře na italské frontě v r. 1918 do vlasti v polovině listopadu 1918 a znova se přihlásil ke službě na Slovensku. Tam odjel ve dvou proudech 14. prosince a během přesunu zajistil přilehlá místa a železniční stanice např. Králíky, Hanušovice, Uničiv, Šternberk aj. Některá místa obsadil malými jednotkami jen jako boční krytí pro transporty na Slovensko.

Dne 4. listopadu dalšími jednotkami byl obsazen Horšovský Týnec a Poběžovice. 10.11. 1918 následovaly Svitavy, 19.11. Planá a Stříbro, 27.11. Most, 30.11. Horní Litvínov, 3.12. Duchcov, 6.12. Postoloprty, Ervěnice a Žatec, 8.12. Mariánské Lázně, 9.12. Teplice, 10.12. Ústí nad Labem, 11.12. Ještěd, 12.12. Litoměřice, 13.12. Děčín, Podmokly a Česká Kamenice, 14.12. Úštěk, Liberec, Frýdlant, Králíky, 15.12. Rokytnice v Orlických horách, Hanušovice, 16.12. Cheb, Falknov (Sokolov), Chomutov, Šumperk a Znojmo, 18.12. Dubá, Opava, Šternberk, 22.12, Kraslice, Aš a 23.12. Klášterec nad Ohří. Liberecká zemská vláda uprchla do Německa, ale tam ji nechtěli, proto se přesunula do Rakouska. Ostatní separatistické vlády se rozpadly. Čs. vláda vyhlásila pro členy těchto vlád amnestii. Zemská vláda v Liberci trvala s reálnou mocí pouze 44 dní.

Obsazování pohraničí nemělo dramatickou podobu a bylo úspěšné zásluhou několika málo pluků čs. armády. Významný vliv měla neochota sudetoněmeckých občanů klást odpor. O mezinárodních aspektech již byla řeč. Ze zpravodajského hlediska bylo zajímavé hlášení, jež dělilo německé občany do několika skupin. Ve zprávě se psalo, že přibývá stoupenců připojení k Československu a že je lze rozdělit do tří skupin. První tvořili lidé unavení válkou a národnostními štvanicemi. Ve druhé skupině byli lidé uvažující o ekonomických přednostech a do třetí skupiny, která byla nejpočetnější, patřil proletariát nespokojený , že ani rakouská, ale ani separatistické vlády nebyly schopny zajistit zásobování.

Okolo této informace je menší záhada. Její stručný obsah byl záhy otištěn také v Zwittauer Nachrichten. Noviny ovládala skupina svitavských podnikatelů. Patrně příslušný informátor poskytl informaci nejprve české straně, zjistil ohlas, a potom ji ještě uveřejnil v tisku.

Z jiných hlášení bylo možno zjistit podobné informace. Například, že němečtí vojáci nemají chuť střílet na své české kamarády z fronty, že krve a válečné bídy bylo již dost, že německé sny o nadvládě se neuskutečnily apod.

A na závěr jen malý dodatek. Když se v Německu podařilo zvládnout první vlnu poválečné nespokojenosti a když byla poražena listopadová revoluce z roku 1918, nastal jistý obrat ve smýšlení sudetoněmecké politické reprezentace. Ochota smířit se s Československem se jevila jako zbytečná a znovu ožila touha po odtržení pohraničního území. Před světem to bylo demonstrováno 4. března 1919, kdy demonstranti v řadě měst napadli čs. úřady a vojenské jednotky, došlo i ke střelbě do lidu. Z hlediska mezinárodního potlačení revoluce v Německu předznamenal i neúspěch a pád socialistického režimu v Rusku. V zaostalých carských poměrech mohla vzniknout jen zaostalá forma socialismu, žádná vyspělá průmyslová země se nepřidala a Rusko nemohlo v krátké historické době dohnat staletí zaostávání.

Jiří Frajdl

Další články