Michal Vodný: Snad mě Erik nevymění do Kadaně

Na rozhovor přišel zanedlouho třiadvacetiletý útočník HC Olomouc v pátečním dopoledni v lijáku a od začátku byl samý smích. Dohodli jsme se rychle - vyrobíme menší bilanční rozhovor na téma čím jsem chtěl být, čím jsem a čím v hokeji být chci - a padlo slovo, že si zavoláme zase za deset let a uvidíme, nakolik se představy mladého hokejisty sešly s budoucí realitou.

Michale, jak se to stalo, že jste se dostal k hokeji? Třeba takhle - bylo vám pět, a přišel táta a řekl - jde se na zimák.

Byly mi dva nebo tři. A na led jsem chtěl sám. Naši totiž měli v Uherském Ostrohu na stadionu bufet, takže pro mě bylo úplně přirozené jít na led. Odmalička jsem tam mohl. Byly mi dva nebo tři a jezdil jsem za rolbou.

Kdy a komu jste dal v žáčcích první gól?

Tehdy nebyl minihokej, takže jsem hrál až za mladší žáky na celé hřiště. Byl jsem ve druhé třídě, ale komu jsem ho dal, to už nevím. Blansku?

Jakou jste měl tehdy představu o své hokejové budoucnosti? Předpokládám, že jste seděl u televize a hltal Nagano.

Přesně tak. A vzorem byl Jarda Jágr. Takže jestli jsem někde chtěl hrát, tak v Pittsburghu.

O deset let později, to Vám bylo patnáct, jste měl sny jaké?

V patnácti letech přišlo vystřízlivění, protože jsem přešel do dorostu a všechno bylo jinak. Tehdy jsem si chtěl zahrát za reprezentaci v některé mládežnické kategorii. Samozřejmě velkým zážitkem byl titul Zlína v roce 2004, po zápase jsme vtrhli na led a ta atmosféra mě úplně pohltila. Rozum jsme z toho tehdy ale neměli.

Teď je Vám dvaadvacet. Jste tam, kde jste být chtěl?

Jsem rád, že jsem teď a tady.Vím, že celou tu cestu do extraligy jsem si musel spolu s ostatními projít a vybojovat, a to je neskutečný pocit. Nemít na sobě břemeno nějaké tlačenky a přijít k něčemu jako slepý k houslím. Moc si toho vážím.

Co kdyby zítra přišel Erik Fürst a řekl, prodali jsme tě do Kadaně?

Na to radši ani nemyslím. Něco tak strašného si vůbec nechci připouštět, že by se mohlo stát.

Jak vidíte sám sebe a hokej řekněme za těch zmíněných deset let? Chcete hrát NHL nebo KHL?

Asi ani jedno z toho. Jsem realista a takovou výkonnost mít asi nebudu. Když se dívám na přenosy z těch lig, je to všechno mnohem, mnohem rychlejší a techničtější hokej. Techniku se ještě doučit můžu, ale s rychlostí už ve svém věku vůbec nic neudělám. Říkám, snažím se být realista.

Je to realismus, nebo nesebedůvěra? Je vám teprve dvaadvacet.

Nevím. Asi nejsem na velkohubá prohlášení.

Za jakých okolností chcete končit kariéru? Čeho chcete dosáhnout? Připomínám, že až se to stane, tento rozhovor Vám připomenu.

Končit chci v Uherském Ostrohu. Kdybych měl titul z extraligy, bylo by to pěkné, nebo aspoň jednou nakouknout do reprezentace. Řekl bych si, že to byla dobrá a krásná kariéra a byl bych sám se sebou spokojený. Ale třeba zahraniční angažmá mě vůbec neláká, aspoň zatím ne. Třeba do toho ale dorostu.

Co život po kariéře?

To je jeden z důvodů, proč u aktivní kariéry studuji vysokou školu, a to aplikovanou tělesnou výchovu na Fakultě tělesné kultury tady v Olomouci. Vlastně budu tělocvikář. Mám specializaci na tělesně postižené, a určitě myslím na život po kariéře velmi intenzivně. Budu mít ženu, děti, možná dvě, a vydělat si hokejem alespoň na barák, úplně by mi to do života stačilo. Také si chci udělat trenérský kurz, takže asi budu chodit na led také s nejmladšími kategoriemi olomouckých hokejistů, podobně jako Jiří Řípa.

Kdo je v kohoutí kabině ta správná vůdčí osobnost? Kromě Dopiho?

Klidně i s Dopim.Takže Dopita... a uvidíme co Patera s Trvajem. Jinak možná Pavel Selingr, ale náš tým byl právě hodně specifický tím, že tam žádní podobní šéfové moc nebyli. Všichni jsme věděli co máme dělat a vzájemně jsme si věřili. Všichni jsme byli vůdčí osobnosti.

Jaký je Jiří Dopita v kabině? Je to autoritativní osobnost, nebo spíš kámoš?

Spíš to druhé. Kámoš. Vždyť jsme spolu ještě hrávali. On ale hokeji strašně rozumí, je vidět, kolik toho má za sebou, a když na něco řekně svůj názor, tak všichni víme, že by to tak mělo být.

Vlastimil Blaťák