Zákulisí Tour de Franz 1/24: K papeži s Armstrongem a s ďábelským číslem?

Žádost papeži o audienci a prosba o podporu rodin s neurologickými dětmi, odeslaná loni na začátku roku, byla Vatikánem vyslyšena na konci března 2016. Ta skvělá zpráva měla jednu chybu: na přípravu akce evropského rozsahu zůstaly pouhopouhé tři měsíce. Možná ani nebylo v lidských silách v tak šibeničním termínu všechno zvládnout. Jenže pozvání papeže se zlrátka neodmítá.

Všichni ti, kteří chtěli Tour jet, začali ihned trénovat. Polykat kilometry na kole, protože Alpy jsou Alpy, a nedá se to nijak okecat. Snaha o vylepšení fyzičky ale u všech skončila po několika málo dnech, protože ostatní organizační úsilí vzalo čas na cokoli dalšího. Výjimkou nebyly ani dvacetihodinové pracovní dny, a schůzka za schůzkou až do pozdních nočních hodin.

Nebylo nás mnoho. Vlastně jen já, a několik kamarádů z cyklistického světa. Bohužel také osoby, které se myšlenky Tour chytily a začaly samy sebe pasovat do rolí členů organizačního týmu. V budoucnosti jsme s nimi měli mít nejednu polízanici.

Určitě jsme chtěli jet, protože problém českého sociálního systému, na který jsme chtěli upozornit, je natolik zásadní a léta neřešený, že po cestě doslova volal. Museli jsme vyrazit. My, kteří máme postiženého člena rodiny, jsme zkrátka nepochopili, proč musíme pořádat ponižující sbírky na pleny, v hostincích do kalíšku. Proč si vozíčkáři kupují vozíčky za své a pojišťovna jim pomůže buď minimálně, anebo vůbec. Proč si vlastně celý život platíme zdravotní a sociální pojištění, když v případě nemoci doplácíme skoro všechno sami. Nikoho v Česku ten problém nezajímal. Na úřadech, ani na pojišťovnách. A Vatikán řekl, abychom přijeli.

Zvládni jednoroční poločas rozpadu jednání za pouhopouhý měsíc

Nejprve nám došlo, že Tour sami uspořádat nemůžeme. Protože nutná doprovodná karavana má nějaké - a ne malé - náklady, na benzín, na dálniční známky, na mechanika, a pro poutníky prostě musí být za nějaké drobné k prodeji. Protože ale nemáme živnotenské oprávnění na cestovní kancelář, včetně zákonných pojistek a kdo ví čeho, začali jsme shánět cestovku. Využít jejich distribuční síť a živnost.

Ukázalo se, že cestovky mají o takovou cestu až překvapivý zájem. Vlastně bychom si mohli vybírat, kdybychom ovšem... kdybychom ovšem nežili v Česku, kde každé jednání musí nutně trvat rok. Než se člověk protluče hierarchií nějakého divného středního managementu výš, než návrh smlouvy schválí a zpřipomínkují všechny organizační jednotky té které instituce, uběhl by minimálně rok. Bohužel jsme těmito nikam nevedoucími jednáními strávili první měsíc, a čas se krátil zatraceně rychle. Byl už květen, když jsme všechnu snahu jednat s manažery ve slušivých košilích prostě vzdali a během jednoho odpoledne jsme se domluvili v olomoucké Bohemian Fantasy.

Ne nepodobnou legraci jsme si užili se založením sbírkového účtu. Banka se nám snažila vycházet všemožně vstříc a ráda nám slíbila nabídnout nějaké překrásné a marketingově prodatelné číslo účtu. Po čtrnácti dnech z pražsko centrály vylezla nabídka čísla 666 11 11 666. Což o to, numero je to krásné, kdyby nešlo o Vatikán a poslání, které vezeme. Chvíli jsem hleděl na ten papír, pak do prázdna. Vzal jsem potom to nebohé děvče na přepážce otcovsky za ruku a snad se mi podařilo vysvětlit, že jsme jí i bance velmi vděčni, ale dvakrát tři šestky nejsou to pravé ořechové. Změna trvala dalších čtrnáct dní; byl červen.

Mohl jet i Lance Armstrong. Vážně

Chtěli jsme na cestu nějaké osobnosti. A zkusili jsme zamířit úplně nejvýš. Proč ne Armstronga? Pokud někdo potřebuje odpuštění, je to právě on, a medializace by byla tak obrovská, že by pomohla jak jeho nadačním aktivitám, tak i našim. Zkusili jsme ho kontaktovat. Celkem fikaně přes jeho bývalého stájového kolegu Pavla Padrnose, který, jak jsme se dozvěděli, kvůli nějakému postižení v rodině byl naráz akcí celý zaujatý a skutečně se nám ho pokusil sehnat. Na poslední chvíli to nevyšlo, ale nevadí. Kdo nic nezkusí, nic nemá.

Pak se ozvala nejmenovaná síť casin, že by chtěla cestu sponzorovat a být pěkně vidět na dresech; odmítl jsem to, přestože jsme žádného jiného sponzora neměli. Ďábel je skrytý v detailech, a lidi žijící z rulety bych radši viděl pěkně trpět v kopcích v pelotonu na cestě za odpuštěním, než jako chlebodárce akce.

Bylo 19.července večer, a na druhý den ráno jsme měli startovat. Měl jsem pocit, že jsme všichni z příprav úplně vysílení, a přitom nemáme nic. Čas na organizaci byl tak kriticky krátký, že se všechno v plné kvalitě zvládnout prostě nedalo. Seděl jsem nad kofolou Na Blajchu a snažil jsem se oprostit se od vššch zlých myšlenek; od této chvíle jsme zkrátka v božích rukou. Náhle zavolala Česká televize, že chtějí ze zítřejšího startu z olomouckého Horního náměstí  udělat reportáž v přímém přenosu na ČT24; to byl poslední hřebíček do rakve klidného spánku před startem. Ráno jsem na sebe nasoukal dres Tour, a vypadal jsem jakkoli, ale rozhodně ne jako sportovec. Přišel jsem s kolem na náměstí, a začaly se dít věci.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák