Zákulisí Tour de Franz 6/24: Hohentauern

Ta hora. Ta hora, která mě při první cestě do Říma stála zdraví. Kopec, který se za Triebenem zvedne do pětadvacetiprocentního stoupání a několik kilometrů (!!) nesleví. Ta hora, která stojí v cestě, a je nutné ji překonat. Jinudy to nejde.

Prvních pár kilometrů z Liezenu do Trieben jsem jen tak volně protáčel pedály a snažil se nemyslet na to, co přijde. Stejně na to myslíš, nejde jinak. Hora, před kterou je nutné mít pokoru. Neponížit se před ní a nevzdávat předem. Ale nejvjíždět do ní ani moc namistrovanej. Hora Nemesis, která trestá opovážlivce. Celý hřeben Nízkých Taur představuje ideální vysokohorský terén, kde se střídají travnaté oblé vrcholy s vysokými a majestátními žulovými štíty. Svým charakterem místy připomínají slovenské západní Tatry, jinde zase ohromí svou nefalšovanou vysokotatranskou krásou.

Během těch let, co jsem tady na kole nebyl, ji vedli kousek jinudy a trochu ji napřímili, aby se do toho kopce nemuselo jezdit v autech na jedničku. Co čert nechtěl, zrovna probíhala údržba komunikace a pustili nás na starou. Dostal jsem Hohentauern se vším všudy. Před čtrnácti lety, na silničním kole, mladej a blbej, jsem prostě vstal ze sedla a vyfinišoval jsem ji nahoru. Nahoře jsem se poblil a o sto kilometrů dál jsem cestu vysílený vzdal.

Věděl jsem do čeho jdu, a stejně mě to dostalo. Ten kopec je šílenej. Bojuješ o každý metr a i na elektrokole prostě potíš krev. Metr za metrem, stále výš. Ale nahoře čeká všechny odměna.

Teď už jenom z kopce

Dušan se nahoře vyvalil na trávník vedle hospody a regulérně usnul. Já jsem si objednal nějaký Wurst s něčím, kdo se má v té němčině vyznat, a za sedm a půl euro jsem dostal na talířku čtyři kolečka dietního salámu s tím něčím, zalitým v octu. Docela hnus to jíst.

Proběhl dlouho plánovaný telefonát s vatikánskou ambasádou a uklidnil mě. První řada při audienci byla tímto definitivně zajištěná, zbytečně jsem ty kopce nešlapal. Z Hohentauern má ovšem člověk tak trochu nadhled a odstup; jak malicherné mi připadaly všechny ty olomoucké půtky a starosti z místa, odkud je nebe nadosah a k pánubohu je to doopravdy kousek. V obojím smyslu toho slova.

Nebe se zatáhlo a hrozilo každou chvíli spustit pravý alpský déšť. Vytáhl jsem v batohu nepromokavou bundu, a Dušan vytáhl něco, co si celkem hraje do noty s jeho svobodomyslností, nikoli však s čímkoli ostatním – duhové květované elasťáky, v nichž vedle mě vypadal jako můj boyfriend, a pokračoval v nich. Holky se začaly dívat ne na mě, ale na druhou stranu.

Spustil se liják. Ale ne jen tak ledajaký deštíček, pořádný slejvák, kdy se člověk jedoucí na kole snaží kličkovat mezi kalužemi pouze první dvě minuty, a pak už je to jedno. Každý kamion, který nás předjížděl, byl jako dva tři kbelíky vody vylité přímo na hlavu. V lijáku jsme mokli celkem 55 kilometrů, podle předpovědi z internetu měl déšť každou chvíli končit a obejít nás, ale předpověď je jedna věc a alpská realita ta druhá. Odbočka na Oberzeiring vedla cyklisty do dalšího kopce, který sice není tak prudký, jako Hohentauern, ale vystoupá se podruhé za den do stejné nadmořské výšky. Lilo jako z konve, a já jsem podruhé v životě jel tuhle etapu, která odděluje slabé od silných; tehdy jsem byl ten slabý. Letos naštěstí ne, což je na prahu čtyřicítky celkem příjemné zjištění.

V následném sjezdu jsem sotva udržel brzdy. Prokřehlé ruce prostě odmítly spolupráci a jak jsme se z těch serpentin dostali dolů, si nepamatuji. Cíl etapy v Teufenbachu byl ten nejvytouženější za celou Tour; úplně promoklí jsme vlezli do hostince, na záchodě jsme se rychle převlékli do suchého a zpočátku naprosto marně jsme se snažili v obci najít nocleh, protože v tomhle stavu se jít do stanu prostě nedá. Nachlazení z mokrých hader je přesně to, co by mohlo člověka odepsat na několik následujících dní a následkem by bylo vzdát. Takže těch pár euro za střechu nad hlavou nelituji a přesně tohle jsou chvíle, kdy se rozhoduje o tom, jestli dojedeš, anebo ne. Letos ale s posláním, které jsem vezl, nebylo naprosto nic, co by mě dokázalo zastavit.

Večer déšť ustal; nad vesničkou se rozhostilo horské ticho a vzduch začal vonět. Zítra nás čekal Klagenfurt, a přesně tam jsem kdysi dávno cestu do Říma hloupě vzdal.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák