Dnes:1°C

Zítra:1°C

Neděle 28.11. René
Menu

Historie olomouckých staveb: Arcibiskupský palác

Historie olomouckých staveb: Arcibiskupský palác
Pohled na Arcibiskupský palác od univerzitní knihovny, bývalé Zbrojnice.

foto: Archiv HV

08. 08. 2021 - 15:00

Olomouc jako historické město nabízí návštěvníkům i obyvatelům obrovské množství příběhů a pohledů zpět do historie. Nejinak je tomu u historických budov, které se v hanácké metropoli nacházejí. Pojďte se spolu s námi podívat do historie některých z nich.

Díl 16.: Arcibiskupský palác

Současný Arcibiskupský palác v Olomouci je už čtvrtou rezidencí, kterou obývají olomoučtí biskupové. Původně byl postaven jako renesanční palác biskupem Stanislavem Thurzem. Dokončil ho ale až biskup Dubravius a dále se o jeho podobu zasloužil také biskup Pavlovský na sklonku šestnáctého století. Stejně jako mnohé další stavby a památky v Olomouci, byl i arcibiskupský palác poznamenaný třicetiletou válkou, kdy byl zdevastovaný. A to hlavně během švédské okupace města mezi lety 1642 až 1650.

Až za biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu po požáru v roce 1661 se začalo s barokní obnovou paláce. A to konkrétně v roce 1664, kdy Karel nastoupil na biskupský stolec. Plány opravy zhotovil císařský architekt Filibert Lucchese, po jeho smrti na nich pak pracoval Giovanni Pietro Tencalla. Stavby jako takové se zhostili zedničtí mistři v čele s Petrem Schüllerem a Melchiorem Thoneckem. Autorem štukové výzdoby, která se dá najít v interiéru, je Baltazar Fontana, z původních nástěnných maleb, jejichž autory byli Carpoforo Tencalla a Innocenzo Cristoforo Monti, se dochovaly pouze fragmenty.

Dnešní podoba i výzdoba paláce pochází z doby po požáru 1904. Palác byl po něm na popud kardinála Bauera restaurován, ale také částečně přestavěn. Po důkladné rekonstrukci v roce 2011 se podařilo palác zpřístupnit veřejnosti pro prohlídky.

Za dobu své existence byl palác přímým svědkem několika historických událostí. Jednou z nich je rok 1777 a povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství, o což se zasadila panovnice Marie Terezie. V roce 1848 přímo v paláci podal svou abdikaci Ferdinand V. Dobrotivý a na jeho místo nastoupil František Josef I. Jen o dva roky později, konkrétně v roce 1850, zde Rusko, Prusko a Rakouské císařství podepsaly mírovou dohodu, takzvanou Olomouckou punktaci. 

V roce 1947 se v paláci za přítomnosti prezidenta Eduarda Beneše, který přespával v Zeleném salónku, slavilo obnovení Univerzity Palackého. V devadesátých letech pak u příležitosti svatořečení svatého Jana Sarkandra navštívili kapli papež Jan Pavel II. a tehdejší český prezident Václav Havel.

Významné pokoje a salónky

V útrobách paláce se nachází několik zajímavých salónků, tři z nich jsou odlišené barvami, jde o Zlatý a Červený salónek a Zelený salón. Malý Zlatý salónek je poslední místností původní renesanční budovy. Jedná se o malý pokojík, který je vyzdobený brokátovými tapetami, které jsou prošívané zlatými nitěmi. V místnosti jsou k vidění významné sbírky skla, keramiky a porcelánu.

Červený salónek dříve sloužil jako místnost pro ubytování významných hostů na návštěvě u arcibiskupa. Jako poslední zde nocovala Marie Terezie se svým manželem v polovině 18. století. V roce 1805 se na místě sešli František II. a Alexandr I., tedy rakouský císař a ruský car, aby se poradili, jak budou postupovat proti Napoleonu Bonapartemu.

Zelený salón se opět jmenuje podle barvy tapet. Pokoj, do kterého vede vchod z Červeného salónku i ze schodiště ze dvora, sloužil jako místnost pro ubytování významných hostů, ubytován zde byl například prezident Edvard Beneš.

Další články