Historie olomouckých staveb: Kostel svatého Michala

Kostel svatého Michala v Olomouci byl v postaven v raně gotickém stylu během 13. století. Svou barokní podobu pak získal mezi lety 1676 až 1703, její návrh vytvořil Giovanni Pietro Tencalla. Štuková výzdoba v interiéru chrámu je dílem Baltazara Fontany. Kostel jako takový je součástí rozsáhlého areálu bývalého dominikánského kláštera, je také zapsaný mezi nemovitými kulturními památkami České republiky. V době svého vzniku šlo o první kupolovou stavbu severoitalského typu na Moravě. Pohled z různých koutů Olomouce na jeho tři kupole vytváří spolu s dalšími vysokými stavbami hanácké metropole typickou siluetu města.

Dnešní kostel není první církevní stavbou, která na michalském návrší stojí. Předpokládá se, že už v desátém, případně 11. století, byla na místě vybudovaná románská kaple svatého Michaela. Dominikánská legenda pak vypráví o tom, že zde během roku 1219 celé čtyři měsíce působil a kázal svatý Hyacint. K výstavbě dalšího chrámu měl pak dominikánům pomoci král Václav I., který jim kromě tehdejší kaple v roce 1244 věnoval také několik okolních domů.

Výstavba nového kostela s konventem trvala dělníkům skoro čtyřicet let. Pokud se zmiňuje rok dokončení, jde většinou o rok 1284.

Raně gotická podoba chrámu se do dnešních dnů vzhledem k velké přestavbě nedochovala, přesto najdeme několik pozůstatků. Jde o jedno pole křížové klenby v dnešní sakristii, z původní stavby se také dochovala velká část obvodového zdiva a dvě křídla ambitu – severní a východní. Tam, kde se v minulosti nacházela kapitulní síň, je dnes kaple svatého Alexeje, kterou vybudovali po roce 1380. Na zbývající ploše je pak seminární kaple svatého Jana Sarkandra.

Na stavu a nutných opravách a přestavbách kostela se podepsal také rozsáhlý požár. Ten vypukl v roce 1398 a zasáhl jak budovu chrámu, tak klášter. Opravy obou budov zbrzdil další požár, který propukl v roce 1404. V roce 1482 západní průčelí kostela dostalo vysokou hranolovitou věž, která plnila funkci samostatně stojící zvonice. Kostel měl v té době hlavní oltář se sochou svatého Michaela ve vrcholu, 13 bočních oltářů a dvě kaple.

Na stavu kostela a kláštera se podepsala také třicetiletá válka, kdy Olomouc na osm let obsadila švédská armáda a stavby vydrancovala. V přízemí kláštera se tehdy nacházeli ustájení koně, v poschodí vzniklo skladiště. Cenné zařízení z celého kostela bylo tehdy rozkradené a budovy zákonitě zchátraly. Dominikáni se do prostor vrátili až v roce 1650 a provedli jen ty nejnutnější opravy, aby se mohli nadále věnovat své činnosti. Zvonice se dočkala opravy v roce 1664 a byla zvednuta o jedno celé patro nahoru. Stav kostela byl ale natolik špatný, že vyžadoval generální opravu. V roce 1673 bylo rozhodnuto o tom, že starý gotický kostel půjde k zemi a postaví se kostel nový.

Projekt nového kostela dostal na starosti Giovanni Pietro Tencalla, kterého si do Olomouce pozval tehdejší biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelcornu. Ten navrhl zachovat staré gotické obvodové zdivo, které mělo být uvnitř zpevněno velkými, mohutnými pilíři. Přestavba v barokním stylu začala v roce 1676 a trvala celých třicet let. V roce 1688 došlo k tragédii, zřítila se totiž hlavní kupole chrámu, která tak musela být rozebrána a postavena znovu. Na konečné úpravě kupolí se podílel italský architekt Domenico Martinelli. Na kostel se díky papeži Klementu XI. Složila celá římská říše. A to díky sbírce, do které přispěla také česká šlechta a město Olomouc. Kostel byl slavnostně vysvěcen v květnu 1707. Bohužel, už o dva roky později byl kostel silně poškozený při velkém požáru, který zničil také centrum města. Shořely krovy, poškozený byl také hlavní oltář. Další opravy pak trvaly dvacet let. Podařilo se obnovit střechu s kupolemi, opravit ambit a zvonici, pořídila se nová fasáda. V interiéru dělníci položili novou dlažbu, postavili nové oltáře, pořídili se nové lavice i sochy apoštolů na ozdobné pilíře jednotlivých chrámových lodí. Obnova skončila v roce 1730, kdy byl dostavěný nový hlavní oltář. Jen o deset let později se ale zřítila hlavní kupole, tu se tentokrát podařilo opravit během půl roku.

V roce 1784 vydal tehdejší panovník, císař Josef II., dekret, kterým dominikánský konvent v Olomouci zrušil a kostel svatého Michala tak byl prohlášený za farní. Ze zrušeného kostela Panny Marie na Předhradí sem byly přeneseny ostatky umučeného Jana Sarkandra. V budově dominikánského kláštera se usídlil arcibiskupský kněžský seminář, takzvaná Mariana.

V roce 1829 se kostel dočkal nové fasády, úpravu pak podstoupil vstupní portál, kde byly umístěné dvě sochy z pískovce. V dalších letech se musela opět opravovat střední kupole chrámu. Během devatenáctého století se pak realizovala přestavba a byl rozšířen kněžský seminář. U příležitosti blahoslavení Jana Sarkandera v roce 1860 byly kopule kostela vyzdobeny freskami.

Generální rekonstrukce kostela proběhla na konci devatenáctého století, za arcibiskupa Theodora Kohna. Úpravy vnitřních prostor zapříčinily vznik nového kněžiště, které je vyzdobené freskami v novobarokním stylu i štukem se silným zlacením. Všechna okna dostala barevné vitráže. A do rekonstruovaného hlavního oltáře byly vloženy ostatky svatého Vojtěcha.

Ve druhé polovině 20. století byl kostel pouze udržován, v roce 1971 byla položena nová mramorová dlažba. Mezi lety 1973 až 1975 proběhla generální oprava varhan, které poškodil na konci druhé světové války dělostřelecký granát.

Změna režimu znamenala pro kostel i přilehlé budovy návrat do majetku církve a začalo se s postupnou opravou a rekonstrukcí exteriéru kostela. V listopadu 2020 skončily po třech letech náročné restaurátorské práce v interiéru kostela, které odhalily barokní nástěnné malby v kupolích, více než sto let ukryté pod celoplošnými pozdějšími přemalbami.