Historie olomouckých staveb: Vila Primavesi

V historickém centru Olomouce, na Univerzitní ulici číslo popisné 7 bychom při procházce hanáckou metropolí narazili na Vilu Primavesi. Ta je považována za jednu z nejcennějších staveb vídeňské secese ve střední Evropě. Podle záznamů jde o výjimečný příklad spojení vídeňské a anglické architektury secesního slohu. Odborníci rozeznají také vliv pražského baroka.

Za výstavbu vděčí dvojici vídeňských architektů Franzi von Kraussovi a Josefu Tölkemu. Ti ji postavili pro rodinu Primavesi, rod olomouckých bankéřů. Na hradbách historického centra města vznikla v letech 1905 až 1906 zajímavá stavba s mansardovou střechou, jejíž interiér tvoří hlavní obytná hala s dřevěným schodištěm a krbem. Práce na vnitřních prostorách i prostorné zahradě pokračovaly v režii rodiny Primavesi až do roku 1918. Mezi lety 1918 a 1922 se rodina začala postupně stěhovat pryč z Olomouce a přesídlila do Vídně.

Velkou část výzdoby interiéru tvoří práce secesního malíře Gustava Klimta, který portrétoval mimo jiné členy rodiny Primavesi. O sochařskou výzdobu vily se zasadil prostějovský sochař Anton Hanák, na zahradě tak dnes můžeme pozorovat například Dítě nad všedním dnem, Modlitbu, případně Ponocného. Anton Hanak kromě těchto děl vytvořil pro rodinu také návrh rodinné hrobky, která stojí na olomouckém ústředním hřbitově.

Také uvnitř můžeme najít díla podle návrhu Antona Hanaka, jde o jídelní stůl a židle, obložení stěn, lustr, kryty ústředního topení, krb i mozaikovou fontánu s plastikou a další.

Od roku 1926 měla vila nového vlastníka, stal se jím doktor František Koutný, pocházející z Litovle, který zde vybudoval soukromé sanatorium. Vila prošla dramatickou přestavbou, první a třetí patro se dočkalo výrazných změn, zmizela některá umělecká i řemeslná díla.

Výrazně se přestavba dotkla podoby mansardové střechy, navíc byly přistavěné dva velké operační sály. Z interiéru pak zmizela většina děl Antona Hanaka. Smrt doktora Koutného znamenala postupný konec prosperity sanatoria, vdova po něm tak byla nucená vilu prodat. Nový majitel přišel do vily konkrétně v roce 1939 a byl jím opět doktor, tentokráte Robert Pospíšil.

Ani tomuto architektonickému skvostu se v roce 1948 nevyhnulo znárodnění, vznikla zde pobočka Okresního ústavu národního zdraví. Během totality byl postupně bohužel devastován zbylý inventář. Už v osmdesátých letech se pak z vily stala kulturní památka moderní architektury.

Čtyřicet let trvající služba národnímu zdraví se na kondici vily Primavesi podepsala. Nová naděje se začala rýsovat hned po revoluci, první ze smělých plánů na obnovu slávy vily neuspěl a šrámy napáchané za totality jen prohloubil. 

Krátce po revoluci, v roce 1992, se značně zdevastované vily dočkali v restituci dědicové doktora Pospíšila, plán na celkovou rekonstrukci však zkrachoval a devastace vily ještě zrychlila. K lepšímu se začala situace obracet v roce 1997, kdy začala postupná rekonstrukce vily, dokončená o deset let později. Vrátil se i původní inventář a zrekonstruovala se fasáda. V roce 2010 se vila dočkala zařazení mezi národní kulturní památky.