Dnes:18°C

Zítra:23°C

Sobota 25.9. Zlata
Menu

KOMENTÁŘ POLITOLOGA Návrat dětí do škol

Návrat dětí do škol

foto: Archiv Evy Lebedové

17. 02. 2021 - 11:33

Zhruba rok od vypuknutí pandemie koronaviru čelí takřka 800 miliónů dětí po celém světě dlouhodobým překážkám v možnosti vzdělávat se. Podle dat organizace UNESCO jsou ve 31 zemích školy zcela zavřené, v dalších 48 je prezenční výuka částečně omezena. Česká republika v rámci tohoto srovnání bohužel patří k zemím s jednou z nejdelších uzávěr škol na světě. Například žák třetí třídy prvního stupně základní školy u nás do školy od začátku pandemie nechodil více než 30 týdnů, což jsou dvě třetiny školního roku. Pro srovnání ve Skandinávii byly školy zavřeny nejdéle deset týdnů, stejně jako ve Francii či v Chorvatsku. V současnosti jsou plně otevřeny například školy ve Švýcarsku, Francii, v Belgii, Chorvatsku, Norsku či na Novém Zélandě.  Jakou koncepci návratu dětí do škol nabídlo české ministerstvo školství po tři čtvrtě roce od prvního lockdownu na jaře minulého roku? Jak se vyznat v debatách o návratu dětí do škol? Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že za současné epidemické situace není možné uvažovat o jejich návratu do lavic? Nebo je potřeba vyslyšet ty, kteří mluví o negativních dopadech dlouhodobé absence výuky a sociální izolace na vývoj dětí? 

Najít jednoduché a zcela nezpochybnitelně správné odpovědi na tyto otázky neumí takřka nikdo. Aktuálně ministr školství Robert Plaga mluví o tom, že návrat dětí do škol není možný bez zajištění jejich testování alespoň dvakrát týdně. Obdobné postupy zavádí i sousední státy – nejnověji testování žáků spustilo například Rakousko. Počty nakažených a hospitalizovaných jsou u nás stále vysoké a rozšířenost britské mutace koronaviru nedává dobré vyhlídky na rychlé zpomalení přenosu nákazy uvnitř populace. Máme tedy celý problém uzavřít s tím, že se děti do škol vrátit nemůžou, protože to epidemická situace u nás zatím nedovoluje? S touto odpovědí si vystačit nemůžeme. Vláda uzavřela školy poprvé v  polovině března minulého roku – stejně jako se v lockdownu ocitla celá společnost i ekonomika. Od té doby se do plně funkčního výukového režimu dostaly školy jen krátce po prázdninách během září a počátkem října. Po celé nadcházející období už bylo jasné, že návrat běžného fungování škol se vzdaluje a že vláda bude muset hledat recepty, jak situaci s možným návratem dětí do škol vyřešit dlouhodobě. Právě zde ale vláda selhala nejvíc!  Ani po tři čtvrtě roce od vypuknutí pandemie vláda tuto otázku pořádně koncepčně neřešila. Stále jen čekala na to, že celou situaci vyřeší zlepšení epidemické situace či budoucí očkování. Po dalších několika měsících, které uplynuly od říjnové vlny epidemie, dalšího zpřísňování vládních opatření a opětovného uzavření škol, žádná koncepce možného návratu dětí do škol prezentována nebyla. Stejně jako u jiných vládních protiepidemických opatření bylo stále jen odkládáno datum, kdy se děti do škol vrátí, aby pak zase bylo změněno, a tak stále dokola. Vzdělávání dětí bylo odsunuto na vedlejší kolej a jak se epidemická čísla zhoršovala, snižovala se i ochota vlády se dětma zabývat.  Odhadovat budoucí vývoj epidemie nikdo sice úplně přesně neumí, už dlouho ale víme, že zlepšení epidemické situace, ani proočkování populace v blízké době v Česku nenastane a návrat dětí do školy neumožní.  

Vláda pandemii od října nedokázala stabilizovat ani zmírnit a děti se v podstatě staly rukojmím celé situace. Nemohou se bránit, ani ozvat a jejich potřeby mohou být odsouvány dál a dál. Děti se také nemůžou rozhodnout, že opatření prostě nebudou dodržovat a že si vše udělají po svém. Návrat běžné výuky v lavicích si takto nevynutí. Nestojí za nimi žádná silná podnikatelská či ekonomická lobby, která si projednávání svých zájmů vykřičí. Měla by to být odpovědnost nás dospělých i náš prvořadý zájem, abychom jejich návrat do tříd vyřešili. Kvalita vzdělávání rozhoduje o budoucnosti každé společnosti, všechny nedostatky a chyby se brzy projeví. 

V diskusích na sociálních sítích se často objevuje argument, že samotná online výuka je pro žáky v době pandemické krize dostačujícím řešením. Dětem prý žádné závažné negativní dopady na jejich psychický či sociální vývoj nehrozí. Jako máma dvou malých kluků, kteří byli uzávěrou škol zasaženi, musím říct, že věřím, že většina dětí absenci školy nějak zvládne. Někdo lépe, někdo hůře. Tolik se ani nebojím, že by výpadky v učivu měly být pro děti fatální, anebo že by se sociální izolace na nich měla dlouhodobě podepsat. Zároveň ale vím, že tato situace ještě výrazně prohloubila nerovnost mezi dětma a oslabila řadu návyků, které měly děti vybudované z předchozího pravidelného školního režimu i sportovních aktivit. 

Ať chceme nebo nechceme, pandemie koronaviru ještě zdaleka není na ústupu a odsouvání řešení některých problémů (včetně dlouhodobé uzávěr škol), jen prodlužuje celkovou frustraci společnosti. Hledání řešení v této otázce sice asi nebude jednoduché, ale neměli bychom na ně rezignovat. Stejně jako například Izrael musí ČR sázet na kombinaci několika zadržovacích strategií pandemie: rozsáhlého testování (Izrael testuje zhruba 3 krát více než ČR), rychlého tempa očkování a přednostního očkování strategických profesí. V Izraeli jsou kvůli maturitám už nyní očkováni i starší středoškoláci a aktuálně má Izrael proočkováno kolem 20 procent populace oběma dávkami vakcíny (u seniorů nad 60 let je to více než 70 procent). 

Pokud vláda Andreje Babiše nechce mít v nadcházejících sněmovních volbách nálepku, že se na děti během pandemie úplně vykašlala a že vzdělávání pro ni bylo na chvostu všech vládních priorit, musí být schopna nabídnout funkční a brzké řešení návratu dětí do škol. 

Další články