Papež František ocenil olomouckého arcibiskupa Stojana. Je to krok k blahořečení

Papež František 14. června 2016 schválil vydání dekretu o heroických ctnostech někdejšího olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Informuje o tom vatikánské tiskové středisko. Dekret vydává vatikánská Kongregace pro svatořečení, jejich vydání však schvaluje papež. Uznání heroických ctností (tzn. uznání, že člověk žil křesťanské ctnosti v heroické míře) je dalším krokem v procesu blahořečení rodáka z Beňova u Přerova.

„Z dekretu mám velikou radost,“ svěřil se současný olomoucký arcibiskup Jan Graubner a dodal: „Je to potvrzení, že s úsilím o Stojanovo blahořečení jsme na správné cestě.“ Vydání dekretu je podle něj především povzbuzením k modlitbám o zázrak na Stojanovu přímluvu, protože právě ten je dalším nutným krokem k beatifikaci.

Antonín Cyril Stojan se narodil 22. května 1851. Studoval na gymnáziích v Příboře a Kroměříži, poté na bohoslovecké fakultě v Olomouci. Kněžské svěcení přijal roku 1876. Krátce na to, jako kaplan v Příboře, rozvinul své životní snahy o zvelebení Velehradu a rozkvět Svatého Hostýna.

Roku 1885 založil Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, jehož úkolem měla být práce a modlitba ve prospěch sjednocení Slovanů ve víře. Stal se také propagátorem vědeckých unionistických sjezdů na Velehradě, jejichž práci pro jednotu křesťanů vyzvedli později papežové Jan XXIII. i Pavel VI. K rozvoji obou myšlenek zařídil Stojan vydávání časopisu Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, jakož i vědeckých časopisů Litterae Slavorum teologicae a později Acta Academiae Velehradensis.

Roku 1895 založil Matici svatohostýnskou a věnoval se rozvoji poutí na Svatém Hostýně i stavebnímu rozvoji místa. Od roku 1893 zahájil také exerciční činnost na Velehradě. Životní touhu, vybudovat na tomto místě exerciční dům, uskutečnil později jako arcibiskup.

Roku 1897 vstoupil na politické kolbiště jako poslanec rakouského sněmu a po vzniku Československa se stal senátorem Národního shromáždění. Neměl ovšem politické aspirace, pro kandidaturu se rozhodl kvůli péči o sociální otázky. Na pomoc potřebným bez rozdílu náboženského přesvědčení vykonal tolik intervencí, že si svou vysilující prací získal i obdiv nepřátel.

Po působeních ve Veřovicích, Svébohově a Dražovicích u Vyškova byl roku 1908 jmenován nesídelním kanovníkem olomouckým a proboštem u sv. Mořice v Kroměříži. Po rezignaci kardinála Skrbenského roku 1920 se stal kapitulním vikářem a 10. března 1921 byl jmenován arcibiskupem olomouckým. V čele diecéze však stál jen něco přes dva roky, neboť vyčerpán a úplně vysílen zemřel v pověsti svatosti 29. září 1923. Pohřben je v královské kapli na Velehradě.