DVOJROZHOVOR Kája: olomoučtí autoři připravili neobyčejnou knihu

V září se na pultech knihkupectví objeví nová kniha olomouckých autorů s názvem Kája. Tvůrců jsme se zeptali, jak tematicky nepříliš obvyklá kniha o vnímání rozpadu rodiny očima dítěte a hojivém zásahu z jiného světa do této neutěšené reality vznikala a čím je případně z jejich pohledu mimořádná. Odpovídají spisovatelka Kamila Holásková (KH) a výtvarník a ilustrátor Martin Šilar (MŠ).

Kája je vaše první próza určená dospívajícím. Co vás přivedlo k tématu dítěte, kterému se během krátké doby rozpadne dosavadní svět?

KH: První prózy, které jsem psala, byly určeny malým dětem. Teprve později jsem začala psát pro dospělé. Nejspíš se opět vracím k mladší generaci. Dospívání je velmi náročné období a nemůžeme očekávat, že dvanáctileté dítě bude na vývojovém stupni třicetiletého jedince. To je zásadní omyl rodičů. Téma rozpadu rodiny je velmi aktuální a týká se téměř poloviny dětské populace. Byla bych ráda, kdyby rodiče chápali, že jakýkoliv problém rodiny zasáhne jejich dítě na celý další život. Zvládnout rozpad rodiny je obtížné pro dospělého člověka natož pro nezralé dítě. Dítě je ve sporu mezi rodiči bezmocné. Vzniklou situaci vnímá jako nepředvídatelnou, neovlivnitelnou a je nad jeho možnosti adaptace. Pakliže se u dítěte rozvine maladaptivní chování, například sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, deprese atd., nelze se tomu divit.

Třiatřicet let jste na Univerzitě Palackého vyučovala psychologii. Nakolik jste při psaní využívala svou profesní zkušenost, a naopak nakolik jste se snažila na psychologii „zapomenout“ a psát především příběh?

KH: Každá moje próza je ovlivněna profesí psychologa. Není možné příběh, který se mi usadí v hlavě, nezasadit do psychologického kontextu. To neumím. Osobnost, kterou popisuji, mi musí být srozumitelná. Vím o ní vše, například i loňský dárek od Ježíška, byť se o tom v příběhu nezmiňuji. Také bych se měla přiznat k tomu, že moje povídky pro dospělé zachycují zfabulované příběhy, které se v nějaké formě skutečně odehrály. Nejvěrnější předlohou byl Adam ze stejnojmenné novely. Tento příběh zanedbávaného dítěte se odehrál v Olomouci v 70. letech a Adamův dospělý život zcela popírá to, co by o jeho budoucnosti předpověděli odborníci, pokud by se ovšem o něho někdo v jeho dětství zajímal. V jedné své povídce jsem si dokonce dovolila zachytit přesný zápis mluveného blábolení uznávaného sportovce a vložila je do úst vymyšlené postavy. Přiznám se, že mi u ostatních autorů vadí, když literární či filmová postava nepůsobí věrohodně. Někdy mám pocit, že si hrdinu i příběh autor doslova vycucal z prstu.

Viola se potýká s rozvodem rodičů, ztrátou domova a přátel, s problémy ve škole, sebepoškozováním i potížemi s jídlem. Nebála jste se, že je těch těžkých témat na jednu dvanáctiletou hrdinku příliš?

KH: Situace, ve které se Viola ocitla, je téměř katastrofická. Během jednoho dne přijít o vše, co dosud tvořilo její existenci, a to o domov, kamarády, materiální zajištění a jednoho z rodičů, by mohlo vést i k rozvoji suicidálního chování. Ona svého otce milovala a on ji krutě zradil. Je zázrak, že Viola měla v mém příběhu tak málo problémů vzhledem k tomu, s čím se musela vyrovnat. Čtenář si v průběhu děje povšimne, že Viola není dívka, která by se hned vzdala. Sice projevuje impulsivitu a je radikální, ovšem to jsou vlastnosti, které k období pubescence patří.

Zajímavá je samotná Kája, tedy duch mrtvé dívky. Čtenář si přitom může vybrat, zda skutečně existuje, nebo je pouze v hlavě Violy. Bylo pro vás důležité tuto otázku záměrně nerozhodnout?

KH: Ano, tady jste trefil hřebíček na hlavičku. Bylo mým záměrem nechat na čtenáři, ať si sám rozhodne, zda je Kája skutečný duch, který bude pomáhat i dalším dětem, či je pouze v hlavě traumatizované hlavní hrdinky.

Kniha je určena především dětem, které samy procházejí rozpadem rodiny nebo jiným těžkým obdobím. Co byste byla nejraději, aby si z ní takový mladý čtenář odnesl?

KH: Uvítala bych, kdyby si z tohoto příběhu mohl čtenář vzít nějakou informaci, která by mu pomohla vyřešit osobní, třeba i podobný problém. Je jedno, zda čtenář bude dospělý člověk či dospívající.

Jak probíhala vaše spolupráce s Martinem Šilarem? Měnil někdy jeho obrázek vaši představu o určité scéně, nebo ilustrátor pracoval zcela podle vašeho zadání?

KH: Spolupráce s panem Šilarem probíhala velmi profesionálně. Já nejsem výtvarník, a proto bych si nikdy nedovolila do jeho práce zasahovat. Nejprve si knihu přečetl, potom nakreslil první obrázek a zvolil techniku, kterou chtěl použít. Jeho pojetí se mi líbilo. Potom jsme se společně dohodli, které situace bude dobré v knize graficky doplnit. Zbytek již byl na panu Šilarovi a moc mu za jeho práci děkuji. Není to první kniha, kterou s panem Šilarem dělám, a vždy jsme se dokázali domluvit. Asi je to i proto, že nejsme manželé.

Komu byste Káju doporučila víc, dospívajícím dětem, jejich rodičům, nebo třeba pedagogům? A měla by se podle vás ideálně číst i společně?

KH: Příběh dívky, které se rozpadne rodina, bych doporučila dětem i dospělým, a to i těm, kteří se s takovým traumatem nemusí potýkat. Všem, kteří nemají osobní zkušenost se ztrátou rodiny, to může pomoci v pochopení ostatních, kteří se s něčím podobným setkali a nedokáží se rychle na své trápení adaptovat. Musím se však smířit s tím, že rodič, který týral své děti, se bude dál tvářit jako rodič roku a svoje selhání a krutost nepřizná ani ve chvíli, kdy mu to dospělé děti vmetou přímo do obličeje. Nad mým příběhem nešťastné Violy budou spíš přemýšlet ti, kteří projevují svým dětem lásku i soucit, řádně se starají a pečují o své potomky. A ti, kteří by si tuto knihu měli přečíst, ji nevezmou ani do ruky.

Pane Šilare, ilustrace jste tvořil technikou linorytu. Proč jste pro příběh Káji zvolil právě tuto poměrně výraznou a tradiční výtvarnou techniku?

MŠ: Baví mě... Linoryt jsem si vybral proto, že se mu ve své volné tvorbě věnuji již značně dlouho. Vždy jsem byl fascinován Váchalovou vícebarevnou grafikou, do toho jsem obdivoval ilustrace Kamila Lhotáka, a to lino mi vyšlo jako trefný kompromis. Mám rád celý proces tvorby linorytové ilustrace, to, jak rydlo jemně jede materiálem, soutisk barevných matric, kdy je každý tisk něčím výjimečný. No a k tématu knihy Kája se mi hodil i svou tvrdší estetikou, přece jen téma příběhu je temnější než klasické příběhy pro děti a dospívající.

S tvorbou pro děti a mládež máte už řadu zkušeností, nová kniha je ale tematicky přeci jen jiná, vážnější a svým způsobem i „magická“. Vyhovovala vám tato poloha?

MŠ: Už dlouho jsem se chtěl pustit i do této vážnější polohy ilustrace, takže mě nabídka od Kamily Holáskové, abych ilustroval její příběh, velmi potěšila. Práce mě velmi bavila, sice to bylo časově určitě mnohem náročnější než ilustrace předešlých počinů, kde jsem pro mladší publikum volil spíše techniku akvarelu, ale stálo to za to. Ta syrovost linorytu mi hodně pomohla příběh uchopit.

Příběh obsahuje vedle realistických také tajemné a možná až nadpřirozené momenty. Jak se taková dvojznačnost převádí do obrazu, aniž by ilustrátor čtenáři předem řekl, jak si má Káju vyložit?

MŠ: Tady se přiznám, prostě jsem to uchopil podle své fantazie a celou nejednoznačnost nechal ryze na psaném příběhu. I tak se ale povedlo zachytit (berte mě s rezervou) nejednoznačnou atmosféru postavy Káji. A opět se odvolám na zvolenou techniku, která tomu také pomohla. Jak si má čtenář Káju vyložit, nechávám jen na něm, může se mnou hrát mou hru, nebo se jen ilustrací inspirovat ke své vlastní fantazii.

Autorka neříká doslovně, zda je Kája produktem Violiny mysli, nebo skutečným duchem. Jak jste to vnímal vy?

MŠ: Několikrát jsem při čtení příběhu a vymýšlení ilustrací měnil svůj názor (smích). A jsem rád, že jsem zůstal někde uprostřed mezi skutečným duchem a představou malé Violy. Ta nejednoznačnost mě na příběhu hodně bavila a inspirovala.

Jak moc vám Kamila Holásková při tvorbě ilustrací nechávala volnou ruku? Dostával jste přesnou představu jednotlivých scén, nebo jste příběh interpretoval po svém?

MŠ: U některých scén měla autorka jasnou představu, jak má co vypadat, a já to interpretoval co nejblíže její představě. Někde jsme si ale jen řekli, v jaké části by si ilustraci představovala. No a pár úseků příběhu jsem si vybral sám, aby se obrázky v knize hezky rozprostřely.

Měnil někdy váš obrázek představu autorky o určité scéně, nebo naopak text přiměl ilustrátora zcela přepracovat původní návrh?

MŠ: Obrázky jsem neměnil a autorka nic nemusela přepisovat, spolupráce byla skvělá. Hodně fajn bylo, že jsme se s Kamilou Holáskovou několikrát nad textem sešli a ujasňovali si jednotlivé scény ještě předtím, než jsem vzal takzvaně tužku do ruky. Mohl jsem tak lépe vystihnout autorčinu představu schovanou za psaným slovem.

Bavilo vás téma knihy? Respektive musí vás téma knihy bavit, abyste ji dokázal a chtěl ilustrovat?

MŠ: Ano, musí mě něčím zaujmout, abych dokázal ilustrace vymyslet. Tady se to sešlo a práce tak byla příjemná.