ROZHOVOR Miroslava Ferancová: Město by nemělo šikovným lidem házet klacky pod nohy

Budoucnost Olomouce svým způsobem ovlivňuje každý z jejích zhruba sto tisíc obyvatel, i desítky tisíc dalších, kteří sem dojíždějí za prací či za studiem. Nejvýrazněji se však do kondice i budoucnosti města propisují rozhodnutí místních komunálních politiků a představitelů významných institucí. Chceme se v nepravidelném seriálu nejvýraznějších z nich ptát, jak své město vidí oni a co by mu rádi dali. Dnes jsme si jako s první povídali s Miroslavou Ferancovou, náměstkyní primátora.

Jste olomoucká rodačka, byť jste bydlela také ve Velkém Týnci. Co pro Vás Olomouc znamená, co máte na městu nejraději. Je naopak něco, co Vám na městě vadí?

V Olomouci jsem se narodila, vyrůstala jsem ale ve Velkém Týnci, k němuž se hrdě hlásím. Zůstane navždy mým domovem. Nevěřila bych, že člověk může mít domovů více, ale zjistila jsem, že už to tak u mě je. Týnec, to je idylické dětství s vůní letního ovoce, odřenými koleny a kamarády ze základky. Olomouc mám spojenou se střední školou, prvním zaměstnáním, prvním samostatným bydlením, prostě s dospíváním a dospělostí. V Olomouci říkám, že jsem z Týnce, ale všude jinde už hlásím jako domov Olomouc.

Na Olomouci mám ráda její zvláštní genius loci. Historie tu dýchá na každém kroku, zároveň je tu plno zeleně i kultury. Velikost města je přesně na hranici, kdy máte k dispozici veškeré výhody dobře vybaveného města, ale zároveň můžete pěšky projít celé širší centrum a mít pocit, že vlastně většinu obyvatel znáte více či méně osobně. Je to moderní, ale zároveň zvláštním způsobem zasněné město. Díky univerzitě je i mladé a svěží. Vnímám ho jako krásné a bezpečné město plné báječných a schopných lidí, ve kterém se cítím velmi příjemně.

Co mi vadí, je určitá „neúcta“ části obyvatel k veřejnému prostoru. Často si vůbec neváží úsilí a prostředků vynaložených na údržbu městského majetku. Parkují na čerstvě opravených chodnících nebo v zelených pásech, demolují nové lavičky, pomalují opravené fasády… Také mě mrzí, když se lidé, kteří zde žijí a pracují, nepřihlásí k trvalému pobytu. Čerpají všechny výhody, které město poskytuje, ale nic mu nevrací. Ostatní za ně platí odvoz odpadu, náklady na MHD a další a město navíc přichází o značné prostředky z rozpočtového určení daní, které by jinak mohlo využít na další rozvoj.

Jaká životní cesta a motivy Vás přivedly k politice? A proč jste se rozhodla pro politiku komunální?

Vždycky mě zajímalo veřejné dění, od malička jsem byla zapojena do různých kroužků a spolků, nakonec na vesnici to ani jinak nejde. Veřejný a soukromý život se tam dost prolíná. Že ale budu aktivní ve „skutečné“ politice, to mě nikdy nenapadlo. Vlastně mě k ní, tak nějak nenápadně a pozvolna, přivedl můj manžel. A proč komunální politika? Myslím, že to je ta pravá, ryzí podoba politiky. Veřejná služba s konkrétními, hmatatelnými výsledky. Politika blízká lidem, voličům. Zpětná vazba každého rozhodnutí je prakticky okamžitá a jasně vyjádřená, ať už kladná, či záporná. Nemáte se za koho schovat, vaše práce a vaše rozhodnutí jdou za vámi a moc je „neokecáte“. V podstatě každý den jdete s kůží na trh. Na druhou stranu ale můžete vidět výsledky své práce. Každý malý úspěch a případné, velmi zřídkavé poděkování občanů je odměnou, pro kterou to vlastně celé dělám.

Nedávno po dlouhém boji s těžkou nemocí zemřel Váš manžel, poslanec a komunální politik pan Milan Feranec. Manželský pár, v němž jsou oba partneři činní v politice, je něco velmi neobvyklého. Jak toto sdílení politické profese ovlivňovalo Váš život? Měl na Vás manžel i politický vliv, inspiroval Vás i v politice?

Máte pravdu, málokdy se politice, a zejména vrcholné politice, věnují oba partneři. Politika je velmi náročné řemeslo. Na čas, energii i soukromí… obvykle se jí věnuje jeden z partnerů, ale vždy je v tom vlastně celá rodina. Mě k politice přivedl manžel. Jsme spolužáci z právnické fakulty a nejdříve jsme doma probírali právnická témata, různou problematiku, na kterou jsme narazili v práci. Manžel byl především skvělý právník a ekonom, ale o politiku se zajímal vždy. Byl to jeho velký koníček, nejdříve spíše z filozofického a teoretického pohledu, časem i z praktické stránky. Politice se věnoval nejdříve při práci, ale jako zakládající člen hnutí ANO 2011 se nakonec postupně stal profesionálním politikem a do politické práce postupně vtáhl i mě a další naše známé. Ukázal nám, že politika není nic špinavého či nemravného, jak se často traduje, pokud k ní člověk přistupuje čestně a poctivě. Byl velmi zásadový a až neuvěřitelně poctivý a opravdový ve všem, co dělal. Tím ovlivnil a inspiroval nejenom mě, ale i spoustu dalších lidí, a to nejen těch se stejným polickým názorem, ale často i oponenty. Nedá se ale říct, že by jeho názor byl vždy automaticky i tím mým. Naopak, často jsme se názorově střetávali a vedli dlouhé debaty. Já jsem mnohem radikálnější a netrpělivější, ale musím uznat, že většinou měl nakonec pravdu on. Nikdy neměl problém s tím, že chci dělat vlastní kariéru, jak mimo politiku, tak v politice. Mohla jsem jej pozorovat, učit se a vedle něj vyrůst a on měl radost z každého mého úspěchu. Takže ano, měl na mě vliv a inspiroval mě a díky němu jsem dnes v politice. Udělal spoustu užitečné práce a spoustu jí nestihl dokončit, takže mám na co navazovat a co plnit, vedle svých vlastních cílů.

Co po letech na radnici vnímáte jako silné a co naopak jako slabé stránky města Olomouce?

Silné stránky města jsou spojené s příhodným mixem zaměstnavatelů, státních a obecních institucí, velkých a středních firem, univerzity a nemocnice, který přináší určitou flexibilitu a pestrost v možnostech najít si to pravé zaměstnání a láká i nové obyvatele. Další silnou stránkou města je jeho poloha, vybavenost a velikost. Máme skvělou veřejnou dopravu, město se snaží udržovat veřejné prostory v co nejlepším stavu. Je to, dle řady průzkumů, příjemné a bezpečné místo pro život, kde občanům vlastně nic zásadního nechybí. Všechny tyto aspekty mohou být ale také slabými stránkami. Proč? Olomouc vznikla a rozvíjela se díky úrodné orné půdě a zastavování této půdy v okolí je problematické. Zvyšuje se přitom tlak na růst počtu bytů, a tak ubývá stavebních pozemků. To zvyšuje jejich cenu a následně i cenu bytů. Město se rozvíjelo v době, kdy automobilová doprava byla v plenkách a nikdo nepředpokládal, že každá rodina bude mít jednou vlastní vůz, spíše dva, a někdy ještě i služební auto. Nedostatek parkovacích míst je nejčastěji zmiňovaným problémem a je to věc, kterou se snažíme řešit. Také chybí sportovní infrastruktura. Je zde spousta úspěšných špičkových sportovců, ale i nadšených amatérů, a ti všichni potřebují více prostoru ke sportování. Chybí i více sportovního vyžití pro děti a mládež v podobě speciálních venkovních sportovišť typu skate parků a podobně. Město v minulosti zaspalo s jejich obnovou a výstavbou a bude stát hodně úsilí tento dluh napravit. A co nás trápí dlouhou dobu a zatím jsme to nedokázali změnit, je rozpočtové určení daní, které je pro město naší velikosti velmi nevýhodné.

Kam by se podle vás mělo město posunout za dalších deset či dvacet let? Jaká by měla být Olomouc v polovině 21. století?

Olomouc se bude určitě dále rozvíjet. Měla by se rozvíjet v úzké spolupráci s Univerzitou Palackého, hospodářskou komorou i s jednotlivými podnikateli a zaměstnavateli. Prvními starosty a radními bývali zástupci cechů, úspěšní řemeslníci, továrníci, lidé vzbuzující respekt díky svým úspěchům. Nyní jako by se z veřejného života vytratili, stáhli se a nebyli slyšet. A to pro rozvoj města není dobré. Často mohou občané pro občany vykonat mnoho dobrého, dosáhnout úspěchu tam, kde je veřejná správa těžkopádná, pomalá. Často stačí jen „neházet klacky pod nohy“ zajímavým a prospěšným aktivitám. Olomouc za deset a více let je v mých představách moderní město plné odvážných řešení a realizací, zeleně a umění ve veřejném prostoru, město příjemné pro život a přátelské k potřebám mladých lidí i seniorů, a hlavně město, kde se veřejná správa a občané navzájem poslouchají, respektují a spolupracují.

Máte v oblasti komunální politiky nějaký konkrétní osobní cíl? Něco, čeho byste při správě Olomouce opravdu ráda docílila?

Cílů mám spoustu, jen je třeba vybrat ty reálné. Myslím, že už jsem to částečně naznačila v předchozích odpovědích. Chtěla bych, abychom obnovili dialog mezi městem jako institucí a jeho obyvateli. On probíhá i nyní, ale přijde mi poněkud formální a málo účinný. Je tu plno šikovných lidí, kteří by rádi v Olomouci zanechali nějakou stopu, vybudovali něco pěkného a užitečného, a často narážejí na nezájem ze strany města. To bych ráda změnila. Nejsem naivní a vím, že se nic nezmění lusknutím prstu, ale každý, byť malý krok, by mě potěšil. Z konkrétních věcí mohu jmenovat sportovní infrastrukturu. Opravdu ráda bych docílila vybudování dalšího plaveckého bazénu. Jeden pětadvacetimetrový se již připravuje vedle aquaparku, tak doufám, že se nám podaří získat prostředky na jeho realizaci. Také bych uvítala stavbu sportovní haly, nebo více hal pro míčové sporty a hokej, a zázemí pro sportování dětí a mládeže.

Žijete v Hodolanech. Jak se díváte na problémy této městské části? Například na občasné diskuse o tramvajové trati v Hodolanech; měla by se modernizovat, nebo zrušit?

Hodolany, část města, která v sobě kombinuje kouzlo širšího centra s rušným dopravním uzlem a výpadovkou směrem na Šternberk, je v poslední době také oblastí rozvoje bytové výstavby a budování zázemí pro veřejnou dopravu. Z toho plyne mnoho problémů. Zejména oblast okolo hlavního vlakového nádraží, kde bydlím i já, se léta potýká s problémem nedostatku parkovacích míst, zejména v pracovních dnech, kdy zde parkuje hodně přespolních dojíždějících do zaměstnání.  Také nás trápí bezdomovci, pro které se stalo okolí nádraží příhodným místem k získávání potřeb pro jejich život na ulici. Úpravou okolí přednádraží se už zabývají příslušné odbory, tak jako se odbor sociálních věcí snaží řešit otázku bezdomovectví. Obyvatelům Masarykovy ulice a okolí by mělo ulevit zavedení parkovací politiky.

Co se týká tramvajové trati do Hodolan, byla vyhotovena studie na posouzení rentability provozu a opravy v úseku od autobusového nádraží po konečnou zastávku v Hodolanech. Z ní vyplývá, že oprava bude velmi nákladná a nákladný je také provoz tramvaje, kterou v tomto úseku mnoho pasažérů nejezdí. Byla proto zadána studie pro posouzení nákladovosti nahrazení tramvajové dopravy v tomto úseku autobusy. Pokud jde o můj názor, jsem spíše pro opravu tramvajové trati od vlakového nádraží po autobusové nádraží, respektive po křižovatku u bývalého divadla, a v úseku dále na konečnou v Hodolanech nahradit tramvajovou dopravu autobusy. Konečné slovo ale samozřejmě patří Radě a Zastupitelstvu města Olomouce.

Řadu let jste působila v soukromém sektoru ve velké potravinářské firmě, máte zkušenosti i s prací na městském úřadě či ve státních podnicích. Nyní už máte i zevrubnou zkušenost s fungováním magistrátu a samosprávy. Dají se tyto světy srovnat?

Většinu profesního života jsem strávila ve velkých výrobních firmách, a to přímém kontaktu s nejvyšším vedením. Měla jsem štěstí na skvělé šéfy, vedoucí manažery, kteří byli skutečnými vedoucími zaměstnanci, zvyklými přijímat odpovědnost za svá rozhodnutí a nést jejich následky. Hodně mě v tomto ohledu naučili a stejně tak můj manžel, který byl dlouhá léta špičkovým manažerem v několika velkých firmách. Ten největší rozdíl, který mezi fungováním úřadu a firmy vnímám, je motivace lidí, uvědomování si vlastní odpovědnosti, ochota rozhodovat, přijímat odpovědnost a nést následky. Rozdíl je samozřejmě i ve způsobu financování, firma je pod tlakem, na vše si musí vydělat, na druhou stranu pak může prostředky vynakládat dle svého. Úřad je zdánlivě v klidu, peníze na provoz „dostane“. Musí ale hospodařit jen s tím, nemá moc šancí si nějak „přivydělat“ a každý zásah státu do chodu úřadu, například omezení příspěvků na platy, musí vyřešit úsporami v rozpočtu. Rozdíl je také v metodách řízení a prostředcích, které pro dosažení cíle můžete použít. Dalším významným rozdílem je také určitá setrvačnost, doba, která je na úřadě potřebná pro každou změnu, zavedení něčeho nového, jiného. Čas na úřadě prostě běží jinak. Při nástupu do politiky se z toho můžete zbláznit, chcete vše nějak popohnat, časem ale zjistíte, že to neuspěcháte, a naučíte se s tím pracovat. Co je stejné ve firmě i na úřadě, je spolupráce mezi lidmi. Vždy musí táhnout za jeden provaz, mít společný cíl, kterého chtějí dosáhnout. Někdo musí toto úsilí koordinovat a směřovat. Někdo musí stanovovat cíle, kterých se má dosáhnout. Ve firmě je to majitel, na úřadě politici. A je na nich, aby stanovovali cíle, které dávají úředníkům smysl a dokáží je naplňovat. Pokud jsme my, politici, schopni toto dělat, můžeme na konci vidět výsledky své práce a pocit zadostiučinění mohou mít i zaměstnanci úřadu. Není pravda, že na úřadech nejsou schopní lidé. Jsou a mnozí nepracují jen pro peníze, ale chtějí opravdu pracovat pro obec a občany. Jen musí dostat příležitost.