Když člověka vypíská komunita, jsou všechno ostatní jen řeči

Znal jsem jednoho fotbalového trenéra. U nás na vesnici, nikam dál to nedotáhl. Měl s klubem jakousi „smlouvu“, pár drobných za tu práci asi měl, ale nic co by ho uživilo, nic, na čem by zbohatl. Dělal svoji práci jaksi svědomitě, a jestli kopané rozuměl anebo ne, to už nedovedu posoudit.

Prý jaksi Ano - ale i kdyby Ne, vyjde to celkem nastejno. Protože v určitou chvíli se definitivně a nezvratně stalo, že komunita fotbalistů jej prostě nepřijala. Ví čert, čím to bylo - a nemá smysl se v tom teď už pitvat. Na tréninky z těch kluků vesnickejch nikdo nechodil, při zápasech jeho pokyny nikdo neposlouchal, fanoušci ho nemuseli a šéf klubu, totiž starosta, ho tam taky nechtěl. V tu chvíli začalo být úplně irelevantní, jestli má nebo nemá platnou smlouvu, a jestli ve svých taktických pokynech měl nebo neměl pravdu. Nepřijetí komunitou je silnější argument. Nad všechny smlouvy, dokonce i nad to, kde je „pravda“. Trenér se pakoval, a naštěstí to pochopil brzy. Sbalil si fidlátka, slušně se jako chlap rozloučil v šatně a odešel za kopec do vedlejší vísky trénovat děcka. Kdyby nebyl chlap a trval by na smlouvě a na své pravdě, šel by sice o něco později, ale s nebetyčnou ostudou.
Kéž by takhle viděli svět i politici, které nepřijala jejich komunita. Volby nevolby, pravda nepravda. Ušetřili bychom si mnohé legrace a lapálie, které dnes ve veřejném životě takřka denně zažíváme, a nemuseli bychom. Chce to jen hrst sebereflexe a méně osobních ambicí; jmenovat nikoho nechci.