Pomýlené dělení světa na sluníčkáře a nácky: Kde se vzalo?

Bůh chraň všechny, jestli se dělení lidí, do nedávné doby kolegů, kamarádů, manželů, milenců a sourozenců, stane tématem krajských voleb, a jestli náckové půjdou proti sluníčkářům (nebo naopak). Jednak žádné takové téma neexistuje, druhak v krajských volbách je to natolik irelevantní, že by se jen potdrhla iracionalita doby.

Jenže dělení na „my“ a „oni“ tu bylo bohužel odjakživa. Člověk má zkrátka tendenci hledat rozpory a nepřátele, zvlášť pokud žije poklidným životem, v němž žádné nemá, a tak nějak mu chybí. Kdyby to nebyli muslimové, našli by se Romové, a pokud ne oni, pak třeba Sparťané; ono je to vlastně jedno. V politice nám něco podobného deset let nazpět ukazovali Topolánek s Paroubkem, a kdo jim sedl na lep, skoro by si bláhový myslel, že všechny problémy světa jsou rovny souboji o třicetikorunový poplatek u lékaře.

A tak všem, kteří když nepřátele nemají, musejí si ho vytvořit, musel vznikl Islámského státu způsobit nelíčenou radost: nejde ani tak o muslimy nebo islamisty (koneckonců, kdo kdy v Olomouci viděl muslimského teroristu?), ale právě o ty bývalé kolegy, kamarády, manžele, milence a sourozence: jsi sluníčkář? Tak se neznáme.

Z hrobu vylezlý Sládek s Konvičkou

Že je taková „logika“ spíš výrazem zvířátka v nás, než racionální bytosti, je nasnadě. Před pár lety se Tomáši Vandasovi podařilo poštvat do té doby slušné lidi proti Romům, a internet zaplavily hoaxy o paní Horváthové, která bere na dávkách osmdesát tisíc. Lidi tomu uvěřili a vlajky DSSS nosili i ti, do kterých by to nikdy nikdo neřekl. Jenže bylo hůř – dopadlo to tak, že Vandasovu rétoriku (v mírně kultivovanější podobě, ale věcně stejnou) převzalo i pár „tradičních“ stran. Ukázalo se, že jim nacionalistická póza pomůže ve volbách. To ale ještě bylo dobře.

Pak se stalo, že se v jednu chvíli spikli všichni čerti a poslali na nás nového prezidenta Zemana, Okamuru s Úsvitem, z hrobu vylezlého Miloslava Sládka s Kovničkou, k nim se připojil i do té doby politicky korektní a úzkoprsý Fiala, když mu preferenčně teklo do bot, a téma bylo na světě. Stvořilo na jedné straně „nás“, a na druhé straně „je“, ať už se řadíme nebo jsme řazeni na kteroukoli stranu. A je s podivem, jak lidé v roce 2016 dokáží ještě stále skočit někomu na špek: minimálně v našich podmínkách se totiž žádná islamizace nekoná, téměř žádní uprchlíci u nás nejsou a podle všeho ani nebudou. Lidi se ale nechají pobláznit rádi; rádi v sobě totiž probudí zvířátko. Je to jednodušší.

Krajské volby před námi: Už teď z nich jde hrůza

Krajské volby, které jsou doslova za dveřmi, mají ve všech krajích naprosto jasná témata – vzato z racionální stránky: zadlužení některých krajů, které je potřeba stůj co stůj vyřešit, a především téma eurodotací, které mnohé kraje spíš než pomoc berou tak, že je nutné vysát do poslední kapky všechno, i kdyby na hlouposti. Že se na takovou praxi naváže korupce, je jasné, a to na Olomoucku obzvlášť. Jenže je tu zásadní obava: a to, že lidem se nebude chtít myslet na to, co budeme zítra jíst, a jestli je veřejná správa efektivní. Je to příliš složité. Místo toho mohou uspět obskurní politické spolky jako Úsvit a IVČRN, které dokáží burcovat a přinášet témata, která přestože neexistují, plní diskusní fóra zpravodajských serverů i u článků, ke kterým ta diskuse zjevně nepatří. Krajské volby tak budou především testem vyzrálosti demokracie u nás, a samozřejmě testem vyzrálosti i kandidátů a voličů. A bůh suď, jak to všechno dopadne.

Martin Lacina