Historické okénko Z historie olomouckých čtvrtí: Černovír

Díl 2.: Černovír

Ve své historii byl Černovír součástí kláštera Hradisko, samostatnou obcí i olomouckou městskou částí, kterou je dodnes. Život v Černovíře vždy ovlivňovala řeka Morava, což na jedné straně přinášelo obživu v zemědělství či v rybolovu, na straně druhé časté záplavy. Poslední velkou povodeň z roku 1997 máme dodnes v živé paměti. Černovír byl nejpostiženější lokalitou v Olomouci, povodeň zcela zničila téměř čtvrtinu všech domů. 

Vůbec první zmínku o něm nacházíme ve spisu z roku 1249, kde byl označen jako Crinivir. Různé varianty tohoto názvu odkazují zřejmě k prastarému slovanskému označení nebezpečného místa na řece. Předpona crini, případně črn nebo černý, označovala hlubokou vodu, část slova vir zase blízkost vodního víru. 

Už z této doby také víme, že se jeho obyvatelé museli starat o přítok do Mlýnské strouhy pohánějící Lazecký mlýn před tehdejší Rohelskou branou na severní straně Olomouce, která se nacházela přibližně v místech, kde dnes Vodární ulice ústí do ulice Sokolské. 

Ze starých spisů také můžeme vyčíst, že již v roce 1429 spadal Černovír pod Klášter Hradisko a v jeho majetku zůstal tři a půl století do zrušení kláštera v roce 1784. Vesnice následně byla do roku 1825 součástí náboženského fondu a po dalších pětadvaceti letech se po vzniku obecních samospráv osamostatnila. Role se prohodily úplně, bývalý klášter Hradisko byl nyní černovírskou osadou. Stejně jako Lazce, které patřily pod jeho správu do roku 1884. 

Černovír byl od dávných dob osídlen Slovany, z čehož následně pramenil výrazně český charakter obce, kde německou menšinu tvořili prakticky výhradně obyvatelé Hradiska a Lazců. Nebylo tak překvapení, že v roce 1876 v něm vznikla česká obecná škola. Černovír a zejména zahradní restaurace na břehu Moravy, nedaleko dnešní sokolovny, byli v té době častým výletním cílem Olomoučanů. 

Do života Černovíra se také výrazně promítaly vojenské stavby. V roce 1869 to byl vojenský hřbitov, jehož význam narostl v době 1. světové války. Kromě něj to byly i dva forty, jeden na rozhraní Černovíra a Chválkovic, druhý dodnes stojící fort XXII na pravém břehu řeky Moravy. V roce 1900 vznikla v katastru Černovíra také posádková střelnice, kde byli v roce 1945 popraveni čeští účastníci přerovského povstání. 

Na začátku 20. století bylo v Černovíře velmi aktivní dělnické hnutí, jeho tělocvičná jednota tam vznikla dokonce dříve než Sokol. Svůj význam pak potvrdilo hnutí v roce 1934, kdy byl postaven Dělnický dům s tělocvičnou. Společně s dělnickým hnutím byly v Černovíře také výrazné protiklerikální nálady. V roce 1920 vystoupilo téměř 60 procent černovírských obyvatel z římskokatolické církve a vstoupilo do Církve československé. Pro své potřeby si postavili také kostel Sbor Prokopa Holého na Frajtově, dříve Peřinově náměstí. 

Svoji samostatnost Černovír ztratil 16. dubna 1919, kdy se společně s Klášterním Hradiskem stal součástí Olomouce. Dnes v něm žije necelá tisícovka obyvatel.