Dnes:6°C

Zítra:9°C

Pátek 16.4. Irena
Menu

Žena čísla Bohdana Kaniová: Být lékařkou jsem chtěla odjakživa

Bohdana Kaniová: Být lékařkou jsem chtěla odjakživa

foto: archiv redakce

18. 04. 2020 - 08:49

Pravidelně se pohybuje v čistě mužském prostředí, fanoušci fotbalu ji už znají z Androva stadionu nebo televizní zápasů. Olomoucká lékařka Bohdana Kaniová pečuje o zdraví prvoligových hráčů SK Sigma Olomouc. Ale samosebou se nestará jen o ně, pracuje ve Vojenské nemocnici Olomouc, věnuje se i sportovnímu lékařství, má zkušenosti z práce na urgentu nebo vojenské mise v zahraničí.

Proč jste si vybrala zrovna profesi lékařky? Co vás na tomto povolání nejvíce baví?
Být lékařkou jsem chtěla odjakživa, v rodině nikdo lékařem není, ale já si na doktorku hrála už ve školce a později jsem vše podřídila cíli vystudovat medicínu. Nedovedu si představit, že bych byla něčím jiným, práce mě opravdu baví a naplňuje. Na medicíně mě baví to, že člověk se nikdy nenudí, je to jako detektivka, při službách na urgentu jsem toho viděla už tolik, že od jisté doby jsem přestala říkat: “na 100%”, a i když si člověk myslí, že už ho nemůže nic překvapit, v medicíně to opravdu neplatí a narazíte na další a další záhady či rarity až absurdity. Co lidi vymysli, kam si co strčí a tak dále - to je často až k nevíře.

Pracujete ve Vojenské nemocnici Olomouc, ale i na jiných civilních pracovištích. Je nějaký rozdíl ve fungování v armádě a v civilu?
Práce ve Vojenské nemocnici se od práce v civilním zařízení neliší, jako voják uniformu obléknete velice málo až raritně. Jste hlavně doktor, na prvním místě lékař, voják jen papírově, i když jste vyšší důstojník a hodnost máte jako velitel útvaru. Jiné je to na útvaru, kde jsem sloužila před tím. Byla jsem ve funkci náčelník praporního obvaziště, a jako 4. muž útvaru - jak mi říkali, protože jen velitel měl vyšší hodnost a pak jsme byli na celém útvaru (pozn. red. 500 lidí) jen tři majoři, jsem měla hodně vojenských povinností a uniformu jsem nosila po většinu dne a vojenské chování a rutina byly mým denním chlebem. Na toto období vzpomínám velmi ráda. Zažila jsem s vojáky mnoho cvičení, byla jedna z nich a to je pak jiné, když sedí v ambulanci proti mně na posádkové ošetřovně jako pacienti. Byla tam velká důvěra a cítila jsem, že si mě váží, berou mě a věřili, že jim pomohu.

Byla jste i na zahraničních misích. Využíváte nyní v praxi tam získané zkušenosti?
Ano v roce 2010 jsem byla přes osm měsíců v Kosovu, to byla opravdu obrovská zkušenost na mezinárodní úrovni, nejbližší nemocnice byla sto kilometrů daleko a transport složitý. Vozili jsme tam jen opravdu těžké případy a jinak jsme si vše řešili sami. Od běžných nemocí ze spektra ambulance praktického lékaře až po drobné chirurgické výkony. Hodně jsem se toho naučila a těžím z toho do dnes.

Jednou z vašich specializací je tělovýchovné lékařství. To může pro laika vypadat docela snadně, ale z druhé strany – sportující jedinec si může přivodit plno potíží a problémů, takže je to takové „všeobjímající“ a hodně komplexní?
Sportovci, zvláště vrcholoví - profi - jsou velice specifickou skupinou pacientů, je to trochu jiná práce než s běžnou populací. Hlavně, co se týče časového faktoru, vše musí být hned, nejlépe ještě ten den a proto člověk musí znát hodně lidí, odborníků, aby uměl toto rychle řešit. Což naštěstí díky svému působení v mnoha zařízeních mám.

Lze říct, co je u sportujících nejrozšířenější problém?
Nejčastější jsou to samozřejmě nemoci pohybového aparátu od natažených svalů, přetížení, úponových bolestí, bolestí zad až po traumata, která se musí řešit operací, kdy kolena a celkově dolní končetiny jsou nejvíce náchylné k traumatům 

Jste lékařkou prvoligového týmu SK Sigma Olomouc. Co to přesně obnáší? Musejí hráči napřed za vámi se všemi zdravotními neduhy? Nebo máte nějakou „dělbu“ práce s ostatními kolegy.
V týmu jsme dva hlavní lékaři, ortoped Jiří Lošťák má na starost ortopedické záležitosti a já jako praktický, rehabilitační a tělovýchovný lékař vše ostatní. Takže na mě je vše od zánětu spojivek, přes pásový opar, průjmy, bolesti zad až po kašel nebo bolesti břicha. Kdyby měl každý volat se vším, jak tomu bylo kdysi, tak bych měla i desítky hovorů denně. Systém je tedy nyní nastaven tak, že hráči své neduhy oznámí masérovi, který zavolá nám lékařům a domluvíme postup a co nejrychlejší řešení. S Kamilem Skopalem je super spolupráce, je za ta léta velmi zkušený a mnoho věcí vyřeší i sám, což nám situaci velmi usnadňuje.

Jaký největší zdravotní problém jste musela řešit při fotbalovém utkání?
Nejdramatičtější byla situace s Milošem Buchtou, který se skácel na zem a stěžoval si na bolest krku a levého ramene, nemohl se hýbat a nemohl zvednout ruku, na trávu musela i nosítka. Vypadlo to dramaticky, měla jsem podezření na úraz krční páteře nebo pletence levé horní končetiny, to se naštěstí nepotvrdilo. To bylo přímo na hřišti. Co bylo ale mnohem horší, i když se to stalo až po zápase, bylo zranění Kuby Plška při zápase v Ostravě, kdy on asi v šesté minutě hlavičkoval a srazil se s protihráčem. Po vyšetření byl lucidní, plně orientovaný, bez známek nemoci či traumatu, odehrál celý zápas, nikdo na něm nic nepoznal. V šatně se asi po půl hodině po skončení zápasu vyvrátil a mluvil z cesty. Měl jasné známky otřesu mozku se ztrátou paměti, jela jsem s ním do nemocnice a celou cestu se mě ptal, jestli už jsme dohráli... vůbec si zápas nepamatoval. Je to mnohdy zrádné a není to opravdu jen tak nějaký výmysl, že lékař musí být před, na i po utkání přítomen. Zabezpečuji zápasy i pro UEFU jako pitchside doctor a zde jsou tvrdá a přesná pravidla - jak časová, tak i co se týče vybavení.

1 komentář

Ladislav 18.04.2020, 11:45

Supr

Čau Bóďo :)

Další články