Dnes:14°C

Zítra:12°C

Středa 28.10. Den vzniku samostatného československého státu(1918)
Menu

Ředitelka Knihovny UP Sedláčková: Být knihovnicí? To je poslání!

Ředitelka Knihovny UP Sedláčková: Být knihovnicí? To je poslání!
Ředitelka Knihovny Univerzity Palackého Helena Sedláčkova ve své kanceláři

foto: Lukáš Blokša

14. 10. 2020 - 20:00

Sama říká, že ji knihy provázejí celý život. Už víc než půl století s nimi pracuje. Dělala v knihovně i na takovém místě, jakým je jaderná elektrárna v Dukovanech. Dnes je oblíbenou ředitelkou Knihovny Univerzity Palackého. To je Helena Sedláčková, kterou láska ke knihám - a bývalý manžel, jak sama podotýká - přivedly do Olomouce.

Paní Sedláčková, prozraďte mi, jak jste se dostala do Olomouce?

Byla to kulatá cesta. Já jsem z malé vesnice u Zábřehu a hrozně jsem chtěla jít do Prahy studovat knihovnictví, protože s knížkou v ruce už jsem se snad narodila. Byla jsem introvertní dítě, které s knížkou v podpaží na kole ujíždí do luk, kde si na břehu Moravy čte knížku.

Od svých deseti let jsem působila jako dobrovolný knihovník, takže jsem v tom celý život, s výjimkou pár let, kdy jsem dělala asistentku ředitele v soukromé firmě. Každopádně do Olomouce jsem se následně dostala oklikou přes jadernou elektrárnu v Dukovanech, kde byla technická knihovna, můj muž byl jaderný fyzik a já knihovnice, oni tuto kombinaci potřebovali, protože se zrovna tehdy elektrárna otevírala.

Jaké to je, dělat knihovnici v Dukovanech?

Bylo to bezva, byly tam dva tisíce inženýrů, kteří potřebovali knížky a překlady. To vše jim knihovna zajišťovala. Byly to mladí lidé, mladé rodiny, bydleli jsme v Třebíči, byl to prima čas.

Z Dukovan do Olomouce, to je zajímavá cesta. Jak k tomu došlo?

Úplně jednoduše. Můj manžel se zamiloval a chtěl se nechat rozvést a jeho nová láska byla z Olomouce.

Ale vždyť v Olomouci jste vy, jakto?

Já jsem v Olomouci, protože můj manžel po dvou letech přišel a řekl, že to byl omyl a chyba. A že bychom spolu měli zase začít žít. A tak jsme to spolu znova zkusili a já jsem se ocitla v Olomouci.

A jste tedy spolu?

Ne. (smích) Já jsem nakonec usoudila, že to už opravdu nejde a odstěhovala jsem se.

Jak dlouho tedy vlastně v Olomouci působíte?

Nejprve jsem šest let pracovala v soukromé firmě, což byla fantazie z hlediska životních i pracovních zkušeností. Ale po knihovně a knihovnictví se mi po těch letech tak stýskalo, že jsem se vydala po olomouckých knihovnách ptát, kde by pro mě zrovna měli místo. A to se našlo tady, na univerzitě. Potřebovali zde katalogizátora, kdy mě přijímala bývalá paní ředitelka a současný pan kancléř.

Než se z vás stala ředitelka, co všechno jste v knihovně na univerzitě dělala?

Všechno, asi by se to dalo nazvat jako normální vývoj kariéry. Byla jsem řadový katalogizátor, pak jsem se stala šéfkou, nakonec jsem se díky bývalé paní ředitelce přihlásila do konkurzu na její pozici. A ředitelku knihovny dělám už sedmý rok.

Když se řekne knihovnice, představím si paní, která se kromě knih potkává s lidmi. Máte to štěstí i na své současné pozici?

Potkávám se s úplně všemi lidmi, kteří vás mohou napadnout. Od studentů, přes akademiky, až po politiky. Jde o velké spektrum lidí.

Jak dlouho už pracujete s knížkami?

Celý život, ale když bychom to měli spočítat, bude to 50 let.

Změnili se za tu dobu nějak čtenáři?

Samozřejmě. A zároveň se každá skupina změnila jinak. Například u studentů je to vlivem techniky. Ale vždycky nejvíc četly děti a četli senioři, to se nezměnilo. Co se hodně změnilo, je univerzitní vysoké školství. Knihovny, i když vypadají, že jsou kamenné, neměnné a stále, tak se pro okolí nenápadně mění taky. Velice drží krok s dobou, s online nástroji. Z pouhých knihovníků jsme se stali učiteli.

Nejdřív přišly počítače, museli jsme naučit lidi s nimi pracovat, pracovat s elektronickými katalogy, my sami jsme se to museli naučit také.

Pak přišla další výzva pro knihovníky, kdy se z nás museli stát také kreativci. Dřív byly univerzitní knihovny zavřené dveře. Dnes jsme otevření, regionu, světu, dalším univerzitám. Děláme výstavy, představení, večerní čtení, komiksové čtení, měli jsme noc spaní ve Zbrojnici.

Jak se změnili konkrétně studenti jako čtenáři?

Dřív to bylo všechno jen o knihách. O tom, kde si jakou knihu půjčíte, kde ji seženete. Dnes je to o setkávání. Knihovna je fantastický prostor pro to, aby se lidé mohli potkat, aby si mohli povídat, seznámit se. A aby měli místo, kde mohou studovat.

Často studují z vlastních zdrojů, často studují z notebooku, online, ale i našich informačních zdrojů na internetu. Takže jde o velký prostor pro setkávání. Já tomu říkám obyváček pro studenty. Na Zbrojnici máme klubovny Zmijozel a Nebelvír a v prostoru bývalé časopisecké studovny, kde jsme odstranili regály, jsme dali akustická křesla, aby se studenti nerušili.

Prioritní už dnes není knížka, ale prostor a naše pomoc.

Když se mezi studenty řekne vaše pozice, případně jméno, má u nich ve většině pozitivní ohlas. Vidět to bylo například ve chvíli, kdy jste byla korunovaná královnou Olomouckého majálesu Univerzity Palackého před třemi lety. Co to pro vás znamená?

Pro mě to znamená hlavně pochvalu pro knihovnu. Že jsou studenti spokojení s našimi službami, že ji vnímají pozitivně, že zde najdou, co hledají, a pokud ne, tak mohou napsat a zavolat. Knihovník si nedá pokoj, dokud nenajde to, co potřebujete a chcete.

Další články