Dnes:14°C

Zítra:12°C

Středa 28.10. Den vzniku samostatného československého státu(1918)
Menu

Ředitel nemocnice prof. Havlík: Na druhou vlnu jsme připraveni

Ředitel nemocnice prof. Havlík: Na druhou vlnu jsme připraveni
Ředitel Fakultní nemocnice Olomouc Roman Havlík

foto: Archiv Romana Havlíka

01. 10. 2020 - 06:00

V čele Fakultní nemocnice Olomouc stojí od roku 2011, doposud však pravděpodobně nemusel čelit tak velké výzvě, jakou je letošní epidemie onemocnění COVID-19. Prof. MUDr. Roman Havlík, Ph.D. (55) je lékařem se specializací na břišní chirurgii, celoživotním sportovcem, milovníkem zahrádkaření, ale především nezdolným optimistou. Proto i v našem rozhovoru říká, že české zdravotnictví si s aktuální epidemiologickou výzvou poradí.

Jak hodnotíte průběh první (jarní) vlny koronavirové epidemie na Olomoucku z pohledu ředitele strategického spádového zdravotnického zařízení?
 
Když jsme měli na počátku prvních pár pozitivních pacientů, nedokázali jsme si zcela představit, co pandemie způsobí a jaký bude mít v České republice průběh. Ukázalo se, že na to zcela připraven nebyl nikdo, ale to bych dnes nikomu nevyčítal. Naopak si myslím, že jsme zareagovali, na tehdejší dobu možná z dnešního pohledu, až přehnaně, ale v té aktuální situaci adekvátně a díky tomu jsme se s tím nakonec vypořádali.
 
Největším problémem byly ochranné pomůcky a strach z neznámého. Obávali se toho pacienti i samotní zdravotníci. Velkou výzvou pro nás bylo postarat se zároveň o stávající „necovidové“ akutní pacienty i o nové pacienty s koronavirem, za situace, kdy dostatek pracovních pomůcek existoval jen v řádu jednotek dnů, nebo se jich nedostávalo vůbec.
 
Co dnes vidíte jako největší problém na počátku?
 
Největším problémem byly ochranné pomůcky a strach z neznámého. Obávali se toho pacienti i samotní zdravotníci. Velkou výzvou pro nás bylo postarat se zároveň o stávající „necovidové“ akutní pacienty i o nové pacienty s koronavirem, za situace, kdy dostatek pracovních pomůcek existoval jen v řádu jednotek dnů, nebo se jich nedostávalo vůbec. Postupně se ale podařilo doplnit zásoby pomůcek na několik dnů a situaci jsme začali řešit koordinovaně s ostatními nemocnicemi v kraji a za velké pomoci krajského krizového štábu. Hledali jsme ideální řešení, jak akutní péči v kraji zajistit. Musím ocenit především tehdejší spolupráci s ostatními nemocnicemi. Velmi pravidelně jsme se scházeli a pracovali jsme na společné koordinaci kapacit, aby bylo možné covidové pacienty sdílet. To vedlo k šetření zdravotnickým personálem i ochrannými pomůckami. Svou roli v této koordinaci sehrála i potřeba nahrazování některých zdravotnických týmů, které musely svou péči kvůli vlastní nákaze a související karanténě na několik týdnů omezit. Fakultní nemocnice si v této situaci udržela obvyklou pozici referenční nemocnice pro nejtěžší případy z celého kraje, jak je to i jindy běžné. Musím vyzvednout i tehdejší vzornou spolupráci všech složek integrovaného záchranného systému, tedy i hasičského sboru a Policie České republiky, která pomáhala k uklidnění celé situace, což se, myslím, přeneslo i na samotné pacienty.
 
Jak náročná byla situace pro tehdejší management? 
 
Byla to zcela nová a velmi urgentní situace, kterou nikdo do té doby nezažil. Strategická rozhodnutí padala na denní bázi, téměř v online režimu. Zlomový byl okamžik, kdy jsme měli prvního infikovaného zdravotníka a dle tehdejších kritérií jsme museli všechny, se kterými byl v kontaktu, uzavřít do karantény a přistoupit k tvrdým a velmi omezujícím opatřením. Dnešní optikou bychom zřejmě takto nereagovali. Dnes již máme dostatek informací a zkušeností, koho v takovém případě je nutné umístit do karantény a kdo může zůstat v provozu a pomáhat v péči o pacienty. Zároveň jsme museli rychle reagovat na požadavky zajištění systému testování, mimo jiné i kvůli speciálnímu režimu v rámci tehdy uzavřené oblasti. 
 
Jakým způsobem se podepsal tehdejší krizový režim na standardní zdravotnické péči pro necovidové pacienty?
 
Všechna odkladná péče šla stranou a řešila se pouze péče akutní a péče o pacienty s podezřením či s diagnostikovaným korovanirovým onemocněním. Tak to bylo v celé republice, na základě nařízení ministerstva zdravotnictví. Současně byl zjevný i strach všech lidí z neznámého onemocnění (a opravdu si řekněme, že to tehdy bylo zcela neznámé onemocnění). Měli jsme možnost sledovat mediální výstupy z Itálie, Číny a dalších lokalit a většina lidí sama odkládala řešení zdravotních problémů mimo urgentní stavy.
 
Myslíte si, že tehdejší upozadění léčby ostatních diagnóz může mít později negativní následky?
 
Obecně, ve většině případů, se podařilo po ukončení nejtvrdších opatření ještě v letních měsících péči o ostatní pacienty dohnat a dnes tak nezaznamenáváme delší čekací doby, než tomu bylo před jarní vlnou Covid-19. Systém zdravotnictví v Česku má totiž daleko větší rezervy, než je tomu v řadě vyspělých zemí. 
 
Myslím, že se českému zdravotnictví podařilo tuto krizovou situaci velmi dobře zvládnout a ukázalo se, že je tak dobře nadimenzováno a nastaveno, takže i podobné nečekané urgentní situace umí velmi spolehlivě absorbovat.
 
Jaké největší ponaučení jste si z první vlny odnesli?
 
Myslím, že se českému zdravotnictví podařilo tuto krizovou situaci velmi dobře zvládnout a ukázalo se, že je tak dobře nadimenzováno a nastaveno, takže i podobné nečekané urgentní situace umí velmi spolehlivě absorbovat. Dovolil bych si zde přirovnání k německému dálničnímu systému, kde v případě kolize na jednom místě zbytek systému chybějící kapacitu doplní a nikdo vážnější problémy v dopravě nezaznamená. Oproti tomu zdravotnický systém v jiných evropských zemích, který není tak vlídný k většinovým neplatícím pacientům, vidím analogicky jako kapacitu české dálniční sítě. U nás jeden problém na D1 způsobí kolaps dopravy v celé republice.
 
Jak jste tedy připraveni na druhou vlnu?
 
Získali jsme v uplynulých měsících řadu velmi cenných informací, republika postupně doplnila dostatečné zásoby ochranných pomůcek a především jsme dnes schopni predikovat nadimenzování adekvátní péče v návaznosti na přicházející čísla o testovaných či pozitivních pacientech v čase. Víme již, že by systém na nezbytně nutnou dobu několika týdnů uměl zvládnout i desetinásobnou zátěž. Současně počítáme s prozíravým postupem krizového štábu ve smyslu nastavení přechodných ochranných opatření. Přesto věřím, že vypínání ekonomiky a vzdělávacího systému nebude celoplošně nutné.
 
Jak moc se obáváte případného souběhu koronavirové nákazy s každoročními zimními chřipkami a virózami?
 
To je otázka, na kterou zatím nikdo neumí úplně spolehlivě odpovědět, ale předpokládám, že v řádu 4 až 5 týdnů, tedy po uplynutí října, bude druhá vlna koronavirové nákazy již postupně klesat, a proto se takového souběhu tolik neobávám. Současně počítáme s tím, že koronavirus je také živý organismus, který se postupně vyvíjí, reaguje na okolní prostředí a výhodu v šíření získávají takové mutace viru, které způsobují menší klinické symptomy, nebo je způsobují později. Takové mutace koronaviru mají větší šanci se v populaci šířit, když na sebe příliš neupozorňují. Proto jsme čím dál častěji svědky i narůstajícího procenta zcela bezpříznakových pacientů. Je ale zřejmé, že pacienti s jakýmkoliv respiračním onemocněním budou v průběhu letošní zimy citlivěji vnímáni.
 
Řadíte se k těm vědcům a odborníkům, kteří aktuálně stojí za tvrdými restriktivními opatřeními, nebo jste na straně těch, kteří situaci vnímají s jistým nadhledem?
 
Moje životní filozofie je, že s přírodou nelze bojovat, ale souznít. Z toho důvodu jsem spíše proti přehnaným restrikcím. Naopak jsem pro to, ať každý má větší zodpovědnost sám za sebe, což bohužel dnes ne všichni mají. Opravdu v době, kdy by mohl být přetížený zdravotnický systém, není čas ukazovat hrdinství, že nemám strach a nemusím nosit roušku. Lepší, než vyhlašovat nouzový stav a přistupovat k tvrdým restrikcím je, aby obyvatelstvo samo vzalo odpovědnost za svou, po přechodnou dobu bylo opatrnější, omezilo kontakty a v rámci větších společenství osob užívalo roušky, nepodávalo si přehnaně ruce a omezilo těsnější osobní kontakt. A hlavně aby každý, kdo se necítí dobře, se sám izoloval a zůstal chvíli doma. To je nejvíce, co můžeme sami udělat. Na druhou stranu, když to pak opadne a čísla budou klesat a nebude zahlcen zdravotní systém, myslím si, že to, jak jsme žili přes prázdniny, nebyla neodpovědnost a bylo to správné. 
 
Koronavirus nevymýtíme, populace si na něj postupně zvykne, jako na tisíce jiných patogenů, které tady s námi žijí. Populace na něj dosud nebyla zvyklá, je k němu naivní, proto i ta klinická symptomatie je u některých velmi bouřlivá. Ale jsme na něj obecně připravenější a jeho závažnost bude postupně v mnoha ohledech klesat. Chytrý patogen nezahubí svého hostitele, budeme tedy do budoucna i s tímto virem koexistovat a to bez restriktivních opatření a bez roušek. O tom jsem přesvědčen.
 
Jak vnímáte aktuální výměnu na postu ministra zdravotnictví?
 
Minulý ministr Vojtěch odvedl obrovský kus práce a rozhodně se nemá za co stydět. Prosazoval i správné systémové změny českého zdravotnictví. Na druhou stranu tato výměna může otupit některé třeba i osobní útoky vůči jeho osobě a věřím, že volba profesora epidemiologie Prymuly na tuto pozici je pro letošní podzim dobrým řešením.
 
V rámci FNOL nedávno vzniklo národní telemedicínské centrum. Jak vidíte jeho přínos právě v kontextu s aktuální koronavirovou nákazou? Počítáte s jeho zapojením v rámci druhé vlny?
 
Samozřejmě, výdobytků telemedicíny jsme již hojně využívali i v rámci první vlny. Na několika klinikách jsme již pro vybrané pacienty zavedli pravidelné telekomunikační spojení a vzdálené hodnocení jejich stavu a léčby. Zatím šlo o interní kliniky, ale velmi brzy systém rozšíříme i na onkologickou kliniku, kde pacienti, kteří jsou díky své diagnóze imunitně omezeni, nebudou muset tak často dojíždět do nemocnice.
 
Co byste čtenářům Večerníku vzkázal závěrem?
 
Vnitřně nemám obavy, že by české zdravotnictví muselo kvůli čemukoliv kolabovat. Každý máme svůj osud ve svých rukou více, než si možná uvědomujeme. Pokud budeme aktivně posilovat své zdraví a pozitivně myslet, nedáme se ovládnout strachem a budeme se v krizových situacích chovat odpovědně ke svému okolí, můžeme pro sebe udělat mnohem více, než by dokázalo celé zdravotnictví.

Další články