Zde může být vaše reklama.

Jako kluci jsme přiběhli do Javoříčka, když ještě doutnalo, vzpomíná Vlastimil Kvapil

Jako kluci jsme přiběhli do Javoříčka, když ještě doutnalo, vzpomíná Vlastimil Kvapil

10. 05. 2017 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Dnes třiaosmdesátiletý Vlastimil Kvapil z Mohelnice navštívil, jako jeden z posledních žijících pamětníků, čerstvě vypálené Javoříčko. Ještě doutnalo, a na trávě byly stopy po krvi v místech, kde Němci někoho zastřelili. Při vyprávění, ze kterého mrazí, si vybavuje detaily, které dávají pohnuté době v jistém smyslu skutečně lidský rozměr. Hlavně v tom smyslu, že to všechno doopravdy prožil, a tak nenachází prostor na pathos nebo lítost. Jen vypráví, co se stalo. A ta slova jsou jako hmatatelné předměty...

reklama poutak

Povídejte. Nevím, na co se ptát dřív.
Víte, jak to bylo s vypálením Javoříčka? Proč k němu vlastně došlo?

Po pravdě, ne.
V lesích okolo byli koncem války partyzáni. Dvě skupiny. A ti se neměli navzájem moc rádi. V hájovně bydlela rodina, kdy on narukoval k esesákům a sloužil na Bouzově. K té ženě ale chodili ti partyzáni, a ona je krmila a pomáhala jim. Nějak se pak nepohodli a jedna z těch partyzánských skupin tu ženu i s dětmi zastřelila. Její muž proto vzal esesáky a šli okamžitě zlikvidovat celé Javoříčko. Každý muž, kterého potkali cestou, byl okamžitě zastřelen. Po cestě pak stávaly pomníčky, a my jako skauti jsme chodili těm zastřeleným vzdávat poctu.

Byl jste v Javoříčku kráce po jeho vypálení.
Ano. S klukama. Bylo mi jedenáct let. Byli jsme tehdy jiní, žili jsme s klukama venku. Tak jsme věděli a prožili všechno. Dneska žijou kluci doma. Bylo pátého května, hráli jsme si v ulicích, a směrem od Bouzova jsme viděli černý dým. Nejprve se říkalo, že tam asi někdo pálí hájek. Ale už asi za půl hodiny se u nás po Obectově rozkřiklo, že Němci vypálili Javoříčko. Jak je to možné, že tak rychle, to dodnes nevím. Já jsem tam byl s klukama dva nebo tři dny po konci války. Ještě to celé doutnalo, a na trávě byly krvavé fleky v místech, kde někoho zastřelili. Muži už byli pochovaní v hromadném hrobě a na něm stál kříž.

Znal jste se s lidmi z Javoříčka?
Učil jsem se s klukem, který byl z Javoříčka, a jeho táta se ale zachránil, protože v tu dobu nebyl doma. Pak jsem znal druhého, který to dokonce i přežil; schoval se dole v kadibudce. Přišel Němec, a tu kadibudku rozstřílel. Dostal to, chudkák, do nohy a museli mu ji amputovat. Jezdil na vozíku a pracovat v trafice.

Vy jste se jako kluci nebáli jít do čerstvě vypáleného Javoříčka?
Ne. Byli jsme jiní. Drželi jsme třeba hlídky. To bylo tak: můj táta pracoval v lese, a stejně jako ostatní musel držet hlídky. Měli v lesích pozorovatelny a třeba jednou za měsíc na něj vyšla služba a měl hlídat, jestli nejdou Němci. My jako kluci jsme ty hlídky drželi často za rodiče, já taky. Vylezl jsem až nahoru, až nad koruny stromů. Ale taky je pravda, že tehdy byli lidi na všechny ty hrůzy zkrátka zvyklí, i děti. V novinách byl denně sloupek se jmény těch, kteří byli popraveni. Nebáli jsme se.

Jak vypadal konec války v Obectově?
Němci přišli do Obectova šestého.  Přijelo asi pětadvacet nákladních aut a ubytovali se na statcích v uzavřených dvorech. U nás byli taky, museli jsme jim vyhradit jednu místnost. Byli to asi osmnácti, možná devatenácti letí Rakušané, byla s nima sranda, a ukazovali nám fotografie svých dětí a statků z Tyrol. Věděli, že je konec války, a byli celkem fajn. Chtěli nám třeba nechat svoje rádia. Pak ale přišel německý oficír, seřval je, a oni skákali jak střelení. Pak pálili v dědině všechny papíry, a spálili i ty rádia. Kolem toho ohně pak seděli všichni ti němečtí oficíři, strhávali si náraměníky a házeli je do ohně. Chodili po obci a sháněli civilní šaty, ale nikdo jim je nechtěl dát. Jen jedni starší manželé jim něco dali. Na nás nebyli zlí.

Likvidovali i munici?
Ano. V obci byly tři tanky, a oni je chtěli zavčasu zlikvidovat pancerfaustem. Lidi v obci jim to začali rozmlouvat, že jsou mezi barákama, a ať to odvezou za obec. Tak se stalo, dva tanky rozstříleli sto metrů za dědinou, se třetím odjeli na Kozov. Na rozcestí ho nechali stát, a stál tam ještě měsíce. Po váoce do toho tanku vlezli dva kluci od nás ze Skautu, něco tam vybouchlo a z těch dvou nic nezůstalo. Tak jsem přišel o dva kamarády. Měli samozřejmě i několik aut s minucí. Udělali obrovské hromady a odpálili to. Vznikly z toho šest metrů hluboké krátery, které se pak po válce zavezly zeminou. Byly tam protitankové miny, granáty do minometů, náboje, střelný prach, zkrátka všechno možné. Když to pak vezli za obec, my děcka jsme se táhly deset, patnáct metrů za nimi. Nechali nás. Ale i tak byly po váoce náboje úplně všude. Hráli jsme si s tím. Každý kluk toho měl doma plno. Zapalovali jsme dlouhé tyčinky střelného prachu z dělostřeleckých granátů a v noci jsme si dělali ohňostroj. A když po válce přišel pyrotechnik některé věci věci po Němcích, bunkr po partyzánech, likvidovat, my jedenáctiletí kluci jsme tahali po lese k likvidaci ty miny. Jenom ty velké  protitankové jsme ještě neunesli. A vidíte, a dneska, když se něco najde, tak kvůli tomu zavřou celé město...

Celý rozhovor v tištěném vydání HV 11.5.2017

Další články