Dnes:20°C

Zítra:22°C

Sobota 25.5. Viola
Menu

„Vy si myslíte, že je potřeba dávat mu léky?”, řekl primář ženě... 11 dní nato její manžel zemřel

„Vy si myslíte, že je potřeba dávat mu léky?”, řekl primář ženě... 11 dní nato její manžel zemřel

foto: archiv redakce

18. 11. 2016 - 00:00

Příběh Aleny Kvapilové a její manžela jako by vypadl z oka jiným, podobným. Čtyři roky pečovala o manžela, který trpěl Alzheimerovou chorobou. Setkala se během té doby ledasčím...

„Po zjištění diagnózy jsme začali chodit k psychiatrovi. Pan doktor potvrdil diagnózu a předepsal manželovi léky – Ebixu a Tanakan. S manželem jsme hodně pracovali. Když pak zapomínal psát, koupila jsem písanky pro první třídu a manžel psal a krásně,” vzpomíná na počátky společného života s krutou diagnózou. Když ještě později manžel přestával mluvit, nahlas četl. Tak skládal různé hlavolamy a rád si hrál s kostkami. „Chodili na procházky a společně pracovali na zahradě.  Když jsme ale přišli na kontrolu, pro pana doktora to bylo málo. Všechno, co jsme dělali negoval: „Vždyť to jen opisuje.” „To nic neznamená.”

Příšerný přístup lékařů
„Když nám došly prášky, šli jsme si k lékaři pro recept. Pan doktor nám ale sdělil, že jej nemůže napsat, protože už vyčerpal peníze, a napsal mi recept pouze na jedno balení. Tak jsem si to koupila sama,” popisuje paní Kvapilová.
Bylo před Vánocemi a její manžel dostal chřipku. Měl vysoké teploty a dělalo se mu doopravdy zle. Protože se péče dlouhodobě nedala v domácích podmínkách zvládat a snaha lékařů o pomoc v podstatě žádná nebyla, vynasnažila se paní Kvapilová o to, aby manžela umístili do Centra seniorů. Když se to ale menžel dozvěděl, přestal jí důvěřovat.

Dočasně pomohla výměna lékaře
„Šťastnou náhodou jsme se dostali do gerontologického centra v Kobylisích, kde má sídlo Česká Alzheimerovská společnost. Vlídně nás přijali. Paní doktorky Jarolímová a Nováková bohužel potvrdily diagnózu a začaly radit. Doporučily nám výborného neurologa pana doktora Rusinu z Thomayerovy nemocnice,” vzpomíná pani Kvapilová. Byla to pro ni veliká úleva. „Pravidelně jsme docházeli na čaje, kde jsme dostávali cenné rady, a náš život se stával snesitelnější,” vzpomíná. Jenže pak musela na operaci a manžel do stacionáře.

Krutá cesta ke konci
„Bylo tam o něj perfektně postaráno. Asi po dvou letech jsem ho musela umístit do jiného stacionáře v Praze. Bylo to v areálu po bývalé mateřské školce. Pokoje byly čisté, prosluněné, na sedm pacientů bylo pět ošetřovatelů. První týden bylo vše v pořádku. Druhý týden ale manžela vyřadili z kolektivu. Všichni seděli u oválného stolu a hráli hry nebo malovali, a manžel seděl v křesle v téže místnosti. Seděl tam a nikdo se mu nevěnoval. Dva dny měl na sobě umazanou košili, přestože prádla měl opravdu hodně. Nedávali ho na vyvýšený klozet a na nízký se bál posadit. Pomalu zapomínal i to, co ještě uměl. Byla neděle a ze stacionáře mi telefonovali, že má teplotu a odmítá jíst. Okamžitě jsme pro něj přijeli a tím skončil jeho pobyt ve stacionáři,” vrací se k událostem, které postupně vedly k neodvratnému konci. „Jeli jsme na pohotovost do Thomayerovy nemocnice. Byl tam mladý pan doktor, kterému jsem se snažila vysvětlit jaké má manžel potíže a že má Alzheimerovu nemoc a nemluví, ale rozumí. Pan doktor se na mne otočil a řekl: „Jak vy můžete vědět, co mu je. On mi to řekne sám.” Upozornila jsem, že manžel nemluví. Pan doktor začal na manžela mluvit a pokoušel se mu špachtlí otevřít ústa. Manžel pevně stiskl rty a pusu neotevřel. Po několika marných pokusech pan doktor prohlásil, že ho nevyšetří. To už jsem měla oči plné slz...

Celý text v tištěném Hanáckém Večerníku 18.11.2016

0 komentářů

Další články