Robert Runták: Neumím hrát politické hry

Facebook
Messenger
Twitter
E-mail

09. 01. 2020 - 15:00

Robert Runták byl v Olomouci a okolí před rokem 2017 známý hlavně jako šéf Exekutorského úřadu v Přerově a vášnivý sběratel umění. To se částečně změnilo právě před zhruba dvěma lety, v zimě 2017, kdy se dal na politickou dráhu a založil hnutí spOLečně.

V prosinci 2017 jste začal dávat dohromady hnutí spOLečně, které následně vstoupilo do olomoucké politiky. Jak toto své rozhodnutí zpětně hodnotíte? A nelitujete ho?

Určitě nelituji, byť to pro mě znamenalo vykročení z komfortní zóny. Je však potřeba, aby lidi šli do politiky, i když to bolí. Proto si lidí v komunální politice vážím, ať jsou z jakékoli strany. Už před více než dvěma tísíci let říkal Platón, že nakonec nám budou vládnout ti nejneschopnější z nás, což bude trest za neochotu podílet se na politice. A já nechci, aby nám vládli ti nejneschopnější.

Považujete se za schopného politika?

Já se hlavně moc nepovažuji za politika. Jsem jím trochu z donucení a nejsem v tom moc dobrý. Vše říkám na rovinu, neumím hrát politické hry. Nejsem trpělivý. Ale v hnutí spOLečně je pár šikovných lidí, které nám mohou jiné strany závidět.

Mezi členy hnutí spOLečně patří Ivana Plíhalová, která na posledním zasedání zastupitelstva nepodpořila rozpočet města na rok 2020 předložený jejím stranickým kolegou Otakarem Bačákem. Připadne vám to normální?

Ivana Plíhalová je silná a specifická osobnost. Mě osobně její rozhodnutí nepodpořit rozpočet z principiálního pohledu naštvalo, neboť zastupitelé za koaliční strany by pro rozpočet hlasovat měli. Na druhou stranu chápu, že kvůli stavbě tramvajové trati, která byla zařazena do rozpočtu tři dny před zastupitelstvem, byla proti.

A váš osobní názor na stavbu druhé etapy tramvajové trati je jaký? Jste pro nebo proti?

Mně se rozpočet v podobě, v níž byl přijat, nelíbí. Je napjatý a stejně napjatý je i střednědobý plán. S trochou nadsázky rozpočet nazývám jako olomoucký Titanic. Do podpalubí teče voda, ale na nahoře se tančí. V průběhu ledna proto přijdeme jako hnutí spOLečně s návrhy na úspory v rozmezí 50 až 100 milionů korun, kdy se výrazně budou muset uskromnit všichni, počínaje magistrátem.

Neodpověděl jste však na otázku ohledně tramvajové trati.

Myslím si, že za dané situace se trať stavět spíše neměla. Město by v prvé řadě mělo udržovat svůj stávající majetek a teprve když si to může dovolit, tak pořídit nový. Tramvajová trať není jen o prvotní velké investici, ale rovněž o každoroční částce na údržbu, která je u tramvajové infrastruktury velmi drahá. Čili když se řeklo A, že se bude stavět, musí se říci i B, kde na to vezmeme a na úkor čeho to bude. Vždy říkám, že v Olomouci můžeme mít tramvaje, divadlo, filharmonii, zoologickou zahradu, můžeme vlastnit fotbalové a hokejové stadiony, můžeme každý víkend juchat na náměstí. Ale prostě to nemůžeme mít všechno najednou. Na to nemáme.

Co říkáte, se neposlouchá moc dobře. Nejste ale příliš velký pesimista a skeptik?

Jsem realista, který nazývá věci pravými jmény. Všichni ve městě si musí uvědomit, že stav je vážný. A samozřejmě si to musí uvědomit politici. Mám pocit, jako by to zejména kolegům z ODS a KDU-ČSL stále nedocházelo. Že bude stačit, když sem tam prodáme nějaký barák a ono to půjde. Ale to není cesta. Nechci, aby město fungovalo tak, že se bude muset zbavovat svého majetku.

Dal bych dva minus. Povedlo se například odpolitizování městských akciovek. Těší mě, že posuny správným směrem jsou i v oblastech, které patří mezi priority spOLečně, tedy například na Floře, v péči o zeleň, v oblasti smart city. Negativně naopak vnímám absenci hlavního architekta.

Jakou známku byste dal olomoucké koalici za její dosavadní působení? Co se zatím podle vás povedlo a co naopak ne?

Dal bych dva minus. Povedlo se například odpolitizování městských akciovek. Těší mě, že posuny správným směrem jsou i v oblastech, které patří mezi priority spOLečně, tedy například na Floře, v péči o zeleň, v oblasti smart city. Negativně naopak vnímám absenci hlavního architekta. Nelíbí se mi přetrvávající klientelistické vazby mezi některými politiky a podnikateli. A také si myslím, že bychom měli mít odvahu dotáhnout některé věci do konce. Zde bych zmínil třeba správu zimního stadionu, kde sice došlo k určité pozitivní změně, ale ta změna mohla a měla být ještě mnohem zásadnější. Zůstali jsme někde v půlce, což je škoda.

A jak funguje olomoucký magistrát? Pracují úředníci dobře, vyřizují věci ve lhůtách?

Určitě jsou velké rezervy. Ale je třeba si uvědomit, že systém je nastaven špatně odshora. Míra byrokracie v Česku je neuvěřitelná. Veřejná správa začíná být zcela nefunkční, brzdí jakoukoli aktivitu. Pořád přibývá úředníků, mimochodem velmi dobře placených, kteří vymýšlejí další a další obstrukce pro lidi. Nefunguje to a hroutí se to do sebe. Pokud nedojde k zásadnímu zjednodušení procesu, neuděláme v této zemi za chvíli už vůbec nic.

Sám působíte jako předseda kulturní komise, což je poradní orgán rady města. Jak byste zhodnotil činnost komise pod vaším vedením?

Především bych vyzdvihl práci členů komise, kteří jsou pracovití a v kultuře dobře zorientovaní. Kolektivním úsilím se nám daří především zprůhledňovat rozhodování o grantové podpoře v kultuře, což je zásadní. A jsem rád, že rada města návrhy naší komise respektuje.

V Olomouci jste v listopadu otevřel Telegraph Gallery a v nejbližších měsících spustíte v Telegraphu i coworkingové centrum, kavárnu a další provozy. Nehrozí u vás v této souvislosti střet zájmu, když působíte i jako předseda kulturní komise?

Střet zájmů nehrozí. Telegraph se staví výhradně ze soukromých zdrojů. Není v něm ani koruna dotací či jiné veřejné podpory. Ani do budoucna tam s veřejnými penězi nepočítáme. Jako u jednoho z mála členů komise u mě střet zájmů skutečně nepřipadá v úvahu.

Když už hovoříme o Telegraph Gallery, musím zmínit protest studentů, ke kterému došlo během vernisáže výstavy Václava Stratila. Poukazovali na roli tzv. „špinavých peněz“ v podpoře umění. Co si o akci studentů myslíte?

Mě především mrzí, že se se tu měsíc psalo o protestu a jím vyvolaných otázkách, ale nikdo nenapsal nic o výstavě a o galerii. Jinak jsem demokrat a a respektuji právo kohokoli na jakýkoliv názor. Snažím se být otevřený, naslouchat a vést s lidmi dialog. Ochota k dialogu však musí být oboustranná. Je velký rozdíl mezi dialogem a nezávisle vedenými monology.

Máte pocit, že protestující studenti s vámi dialog vést nechtějí?

Podle mě jim o dialog nejde. Mnozí zastávají radikální názory, opěvují Karla Marxe a volají po socialismu. Je to takové to, kdo nejde s námi, jde proti nám. Těchto novodobých marxistů, radikálních feministů i radikálních environmentalistů se obávám. Pro mě je zásadní hodnotou svoboda člověka, nikoli ideologie, která stojí nad vším a vše ospravedlňuje.

Čím si vysvětlujete to, že zejména mezi mladými humanitně vzdělanými lidmi se myšlenky na socialistické zřízení těší stále větší oblibě?

Předně neznám žádnou zemi, kde socialismus dnes funguje anebo v minulosti fungoval. Pokusy o něj končí vždy stejně. Hladem, rozpadem státu, dráty na hranicích, lágry, zabíjením. A to si nepřeji. Marxovy myšlenky byly pro mladé lidi vždy sexy. I na Západě během bipolárního uspořádání světa. Tehdy ale v konfrontaci Západu a Východu člověk viděl, že socialismus nefunguje. Dnes ona bezprostřední zkušenost chybí, na mnohé se už zapomnělo. Mladí lidé vnímají dnešní svět jako nespravedlivě uspořádaný a chtěli by ho mít jinak, což je do jisté míry logické. A o myšlenkách socialismu se moc pěkně čte a povídá, jen to praktické provedení pak bohužel selhává, což oni nechápou.

Odmítám tezi o tom, že generace našich rodičů jsou sobci, myslí či mysleli jen na sebe a po nich ať přijde potopa. Naopak se domnívám, že minimálně v Evropě to předchozí generace zvládly dobře.

Mladí lidé se rovněž zapojují do aktivit jako Fridays for Future a podobných, kde poukazují na neutěšený stav klimatu na Zemi a na to, že zodpovědní politici v tak vážné situaci nic nedělají. Jaký je váš názor na tyto aktivity?

Klimatickou krizi nepochybně máme. Je logické, že to trápí v prvé řadě mladé lidi, kteří mají celý život před sebou. Stejně jako oni i já jsem přesvědčen, že toho neděláme dost. V tomto směru jim fandím. Nelíbí se mi ale příliš příkré odsouzení předchozích generací. Odmítám tezi o tom, že generace našich rodičů jsou sobci, myslí či mysleli jen na sebe a po nich ať přijde potopa. Naopak se domnívám, že minimálně v Evropě to předchozí generace zvládly dobře. Taky jsme tu mohli mít kontinent zničený nukleárními válkami. Místo toho žijeme v míru a blahobytu. Teď je důležité spojit síly napříč generacemi a pracovat společně na tom, aby na Zemi mohli žít lidé v přijatelných podmínkách i v dalších letech.

Jakým směrem se podle vás bude právě v dalších letech život člověka ubírat? Myslíte si, že dojde k velkým změnám?

Změna bude obrovská, o tom není pochyb. Stačí se zajet podívat do Číny či některých jiných asijských zemí a je zřejmé, že nové technologie od základu změní život člověka. Už v roce 2030 to tu bude k nepoznání. Auta budou sdílená a budou jezdit bez řidiče. V továrnách budou pracovat roboti. Mnoho profesí zanikne. Lidé se budou dále stěhovat z venkova do měst. Hodnota nebude v hmotných věcech, ale v myšlenkách. Hodnotou bude volný čas a zážitky. Člověk bude během života mnohokrát měnit zaměstnaní. Rozhodně si nevystačí s tím, co se naučil ve škole. Uplatní se ti flexibilní a kreativní.

Líbí se vám představa takového života? Těšíte se na něj?

Mně se líbí život takový, jaký je teď. Ale vývoj nejde zastavit. Od pradávna je v člověku touha jít dál. Kdyby ji neměl, tak dodnes žijeme v jeskyních. Ale chápu, že zejména střední a starší generace může mít z budoucnosti obavu. Může se bát, že vývoj půjde dopředu tak rychle, že se ve světě úplně ztratí a svět na ně zapomene. A to se nesmí stát. Řešením však není, že budeme volit ty, kteří slíbí, že vrátí svět do podoby, v jaké byl třeba před dvaceti lety. To jednoduše nejde.

Pavel Sedláček